HLAVY STUDOVANÉ

Občas k nám na osobní asistenci přijdou studenti, kteří to mají jako povinnou praxi. Jedna mladá dívka přišla se slovy: „Dobrý den, já jsem vaše nová odborná asistentka, nebo taky odborná pečovatelka, jak chcete. Já to studuji.“
Když jsem ji poprosila, aby mi rozložila vozík, skočila mi do řeči: „Mě nepoučujte. Já vím, co potřebujete, já to studuji.“ Nadechla se, vypnula hruď a dodala: „Na vysoké škole. A už mám dva semestry a zkoušky za sebou.“
V duchu jsem si vzdychla a začala tušit, co mě čeká.
„Jenom jsem vám chtěla říct, co od vás potřebuji.“ Dodala jsem na vysvětlenou.
„Ale to já vím co potřebujete, já to studuji. Na vysoké škole!“ Zopakovala hrdě dívka a začala rukou mlátit do vozíku. To už bylo moc: „Řekla jsem rozložit, prosím. Ne rozmlátit. Ten vozík budu ještě k životu potřebovat.“
„Když ten krám rozložit nejde!“ Začala se vztekat studentka.
Přitáhla jsem vozík k sobě: „Jednou rukou mírně nadlehčím kolo a druhou jemně zatlačím na protilehlou hranu sedačky. Šup a je to. Ani sílu nepotřebujete.“
„Tak se to nedělá!“ Zaprotestovala slečna. „A mě nepoučujte…“
„Já vím,“ skočila jsem jí do řeči. Už jsem toho začínala mít plné zuby. „Vy to sice studujete, ale rozkládat vozíky vás ještě neučili.“
„Dovolte!“ Urazila se slečna. „Vozíky jsme už rozkládali,ale normální, ne tady toto…“ ukázala pohrdlivě na můj vozík.
„To je sportovní a rozkládá se trochu jinak. Proto jsem vám to chtěla ukázat.“ Přitáhla jsem si vozík, abych naň mohla přesednout. V té chvíli mi ho ale slečna odtáhla.
„Co děláte? Málem jsem spadla.“ Pád na zem bylo to poslední, co jsem potřebovala.
„Chtěla jste přesednout, tak vám ho chystám,“ ohradila se dotčeně slečna.
„Já jsem si ho už nachystala!“ Začínala jsem ztrácet trpělivost.
„Ale to bylo blbě. Vozík musí být tady a vy musíte přesedat z této strany.“
V duchu jsem začala počítat do deseti, pak jsem se ještě zhluboka třikrát nadechla, než jsem pokračovala: „Já už jsem na vozíku dvacet pět let a dvacet pět let přesedám z této strany a takto.“
„Mě nepoučujte! Já to studuji. Na vysoké škole. A když vám říkám, že to děláte blbě, tak to děláte blbě a musíte se to naučit dělat správně!“
„Ne!“ Nahlas jsem zakřičela a začala se modlit: „Děkuji ti, Pane Bože, že jsi mi vzal sílu, jinak bych ji musela .zabít,“ Trochu mě to uklidnilo, tak jsem se otočila na mladou dívku se slovy: „Jeďte, prosím vás. Po chodníku pořád rovně.“
Když jsme přijely k autobusové zastávce, zařvala jsem: „Stůjte!“ Pozdě. Studovaná pečovatelka zkusila projet třiceticentimetrovou uličkou. Stalo se, co se stát muselo padesát centimetrů široký vozík se nevešel na třiceticentimetrovou cestičku. Jedno kolo vozíku jelo dál po chodníku, druhé chvíli viselo ve vzduchu, než tvrdě dopadlo na silnici, která byla o dobrých dvacet centimetrů níž než chodník.
„Jste normální?! Polámaná, díky Pánu Bohu, nejsem, zato jsem potlučená a špinavá. Co vás to napadlo?!“ Zařvala jsem na ni.
„Na mě nekřičte, já to studuji.“ A tiše, na svoji obhajobu dodala: „ Na vysoké škole. Myslela jsem…“
„Tak se vraťte do školy, ať vám vrátí školné. To je zlý sen! Toto přece nemůže být pravda! Příště raději sama nemyslete, je to životu nebezpečné! Pouze plňte rozkazy. Já vím, že to studujete, ale ne na mě, buďte tak laskavá! Máme před vystoupením, nemůžu se polámat.“
Po příjezdu do tělocvičny se k nám obrátily všechny pohledy a pár úst se otevřelo údivem.
„Co… proč… jak to vypadáš?“ odvážil se kdosi zeptat.
Celá zablácená a dotlučená jsem si jenom vzdychla:„Tak to dopadá, když …“ Potom jsem si to ale rozmyslela, vzdychla si a dodala: „Není nad vysokoškolsky vzdělané odborníky.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

two + four =