PŘED VELKOU VIZITOU MUSÍ BÝT POŘÁDEK

Dvě sestřičky vletěly do nemocničního pokoje jako neřízené střely. Jedna otvírala šuplíky a úplně všechno, co stálo a leželo na nočním stolku do nich smetla se slovy: „Při velké vizitě může být na stolku pouze lékovka a sklenička na čaj.“
Druhá sestra přetřela jedním hadrem všechny stolky, postavila skleničku do pravého zadního rohu a lékovku do levého. Poté ještě otevřely okno dokořán se slovy: „A musí tu být čerstvý vzduch! Nezavírejte ho, hned jsme zpět!“, razantně práskly dveřmi a zmizely.
Na pokoji zavládlo ticho. Všichni jsme s hrůzou čekaly, co bude následovat a jestli se dvě neřízené střely ještě vrátí. Vrátily a s velkým křikem: „Všichni lehnout do postele na záda,“ začaly narovnávat polštáře a deky: „Už se nehýbejte, ať to zase nepokrčíte!“
„Dýchat můžeme?“ Zeptal se kdosi.
U mé postele se zastavily, složily mi invalidní vozík a odvážely ho pryč.
„Co blbnete?“, ohradila se za mě pani Nová. „Proč jí ten vozík berete?“
„Bude velká vizita!“
„No a?“ Nechápala.
„Víte kolik jich přijde? Potřebují místo. Odvezeme ho do skladu a po vizitě ho vrátíme.“
„Co když budu potřebovat na záchod?“ Ohradila jsem se.
„Tak pojďte honem, než začne vizita,“ přisunula mi sestřička vozík.
„Vizita ještě ani nezačala a vy už tak jančíte?“, nedala se pani Nová.
„Možná už za půl hodinku začnou…“ bránila se jedna ze sester.
„Vzpamatujte se! Jsme pokoj číslo čtrnáct, u nás budou nejdřív za dvě hodiny.“
„Spíš za tři,“ opravila ji setra.
„Sestři, vy jste asi moc pacientů – vozíčkářů neměla,“ skočila jsem jí do řeči.
Sestra se nafoukla jak holub: „Dovolte!“.
„Jinak byste věděla, že vozíčkář tři-čtyři hodiny nejít na záchod nevydrží. A co potom?“
Sestřičky daly hlavy dohromady, chvíli se radily, než vymyslely skvělý (podle nich) plán: „Když budou na pokoji číslo pět, přijdeme pro vás, odvezeme vás na záchod a až budou na pokoji číslo šest, odvezeme vás zase zpět na pokoj.“
Pani Nová nevěřila svým uším: „Jste normální?! Na pokoji číslo pět? To mohou být ještě dvě hodiny před. Spíš až budou na pokoji číslo deset, ne?“
Zarazila jsem ji pohybem ruky: „Dobře, sestři. Teď mi ho ale ještě na chvíli vraťte, já musím na záchod už i teď.“ Přesedla jsem, usmála se a zeptala se sester: „Co se mnou uděláte teď? Do postele si nelehnu a vozík vám nedám a nedám!“
Sestřičky zkoprněly: „To nejde, to nemůžete… Při velké vizitě musí být pořádek. Hlavně všechno uklizeno.“
Otevřela jsem dveře na chodbu: „To máte pravdu. Všechno musí být uklizeno. Tak já se uklízím k automatu s kávou.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

eleven + seventeen =