JAK MĚ ZAPŘEL MŮJ VLASTNÍ PES

Můj Kubíček je malý Caperfield a jeho nejmilejší zábavou je vysvlékání se z postroje. Svého koníčka vypracoval do absolutní dokonalosti a mě už ani nepřekvapilo, že tam, kde byl ještě před chvílí uvázaný, visí prázdné vodítko i s postrojem.
A tak jsem, jako obvykle, projela uličky, kudy spolu chodíme, zajela jsem i k obchodům, které spolu navštěvujeme. Nikde nic.
„Zase si asi někde plní svoje psí povinnosti,“ napadlo mě.
Tak jsem pomalu jezdila na svém vozíku sem-tam, volala, pískala.
„Vy hledáte toho malého pejska?“
Přikývla jsem.
„Tam kousek ho vedly dvě paní.“
Vyrazila jsem ukazovaným směrem. Za chvíli jsem je dohnala.
„Kubo! Kubíku!“
Pejsek stuhnul, stáhl uši a ocas, po chvíli váhání ale kráčel s cizími ženami dál. Asi se bál, že dostane na zadek. Ženy ale zareagovaly. Zastavily se: „Vy ho znáte? Kde bydlí?“
„Ano, znám. Je to můj pejsek.“
Podívaly se jedna na druhou: „To není váš pes! Podívejte – vůbec vás nezná!“
Zasmála jsem se a vysvětlila jeho chování (slíbila jsem mu totiž, že dostane na zadek, jestli uteče a tak se raději tvářil, že mě nezná). Náhodou šla kolem sousedka, vyslechla celý rozhovor a potvrdila pravdivost mých slov. Nálezkyně mého pejska to ale nepřesvědčilo.
Vsadila jsem teda všechno na jednu kartu: „Kubíčku, mám bezlepkové sušenky.“ V tom momentě si na mě „vzpomněl“, protože bezlepkové sušenky miluje, svým nálezkyním se vytrhl a vyskočil mi na klín.
Ženy si viditelně oddechly: „Asi přece jenom bude váš.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

nine + thirteen =