NAKONEC TO BYL KRÁSNÝ DEN

Bára se zahleděla do jízdního řádu. Nejbližší nízkopodlažní autobus domů ji jel až za pětatřicet minut. Zvedla hlavu. Obloha se zatahovala čím dál tím víc a pomalu se začala objevovat jedna kapka za druhou. Zoufale se rozhlídla kolem. Jediný obchod bez schodů, kam mohla zajet a schovat se, byl zverimex. Usmála se. Stejně se tam už dlouho chtěla podívat. Opřela se do kol vozíku a vjela dovnitř.

„Co chcete?“ Přivítala ji prodavačka.

Bára se rychle rozhlédla kolem.

„Tak co je?“

Dvakrát milá teda nebyla. V koutě Bára uviděla akvárko s morčetem. To je ono!

„Morče! Můžu se podívat?“

Nečekala na odpověď a rychle k němu vyrazila. Na dně velikého proskleného akvária se choulilo malinké morče. Mladá vozíčkářka ucítila za zády rychlý prodavaččin dech.

„Proč je samo?“ Zeptala se. Prstem přejela zvířátku po zádech.

„Necpite tam ty prsty! Kousne vás! A já vám bolestné platit nebudu.“

Bára se usmála: „Nekousne. A já po vás nic nechci.“ Dál hladila morče jedním prstem. Bylo moc malé na to, aby ho hladila celou rukou. Zvířátko zavřelo očka. Vysloveně se mu to líbilo. Opatrně ho teda vytáhla a položila si ho do dlaně druhé ruky. Morče vystrašeně vytřeštilo oči.

„Ty jsi ale fešák.“ Začala si s ním povídat a vzteklou, nadávající prodavačku úplně ignorovala.

„Ty jsi asi ještě miminko, že? Je ti smutno? Máš strach?“ Přiblížila si ho k tváři. „Neboj.“Morče se zklidnilo, opět zavřelo očka a spokojeně odfukovalo.

„Dejte ho zpátky!“

„Proč? Nic mu nedělám, jenom ho hladím a jemu se to líbí.“ Po chvíli dodala: „Podívejte, uklidnilo se, spí. Pouze mělo strach a bylo mu tam samotnému smutno. Ještě potřebuje maminku.“ Zahleděla se na prodavačku: „Taky byste se bála – tak malinká v tak velikým akváriu a úplně sama.“

Prodavačka se zamyslela: „Asi máte pravdu. Je tady samo už třetí den. Nikdo ho nechce. Je moc malé.“ A po chvíli dodala: „Ale co mám dělat? Domů si je všechny brát nemůžu – už mám psa, kočku, papouška, hada, želvu.“ Na chvíli se zamyslela, potom ale pokroutila hlavou: „Ne, morče bych už nezvládla.“

Bára se zahleděla na malinké morče. Klidně spalo v její dlani. Chtěla toho využít a opatrně ho položit zpět do akvária. Sotva pohnula rukou, morče jí bleskurychle zalezlo do rukávu na mikině. Opatrně ho vytáhla:

„Polez, polez. Neschovávej se. Já už musím domů a ty zpátky do akvária.“

Podívala se na zvířátko a najednou měla pocit, jakoby v jeho očkách uviděla slzy. Přiložila si ho ke rtům a jemně ho políbila na hlavičku. Jeho očka jakoby plakala a prosila:

„Nenechávej mě tady. Je mi smutno. A bojím se. Nechci být sám. Strašně se bojím.“

Opět ho začala hladit.

Prodavačka si vytáhla kapesník a utřela si oči:

„Jakoby plakal. Nezdá se vám?“

Báru překvapila změna v jejím chování. Přikývla:

„Taky mám ten pocit. Jakoby mi říkal, že se bojí, že nechce být sám.“

Prodavačka se nahlas vysmrkala:

„Ještě tady budu brečet kvůli pitomému křečkovi! Vezměte si ho a běžte. Už přestalo pršet.“ Otočila se a odešla. Ve dveřích ještě Bára uslyšela její hlas: „A dobře se o něj starejte! Je moc malinký.“

Když vyjela z obchodu ven, svítilo sluníčko a morčátko ji hřálo v rukávu. Řidič autobusu se na ni usmál a ona plná štěstí musela uznat, že i takový déšť může přinést štěstí. Nakonec to přece jen byl hezký den.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

eighteen + one =