VOZÍČKÁŘEM RÁD A DOBROVOLNĚ

Jak já vám, vozíčkářům, závidím,“ začala Hanka.
Míša na ni vytřeštila oči:„Co?! To myslíš vážně?“
„No jistě – jste frajeři. Máte super vozíky, lítáte jak blázni, všichni vám všechno dají, prominou … všichni vám pomáhají …“
Míša se zhluboka nadechla, pak si to ale rozmyslela a vytáhla z kumbálu svůj starý vozík:
„Sedni, jedem na poštu a do obchodu.“
„A proč mi nedáš ten svůj vozík, ale dáváš mi tuto příšeru?“, zeptala se zklamaně Hanka.
„Proč? Protože tento super vozík si musíš za velké peníze koupit sama. Pojišťovna ti ho nedá, dá ti tohle.“
Hanka překvapeně zvedla obočí: „Fakt? Za své? A kolik tě stál?“
„Padesát osm tisíc.“
„Cóóó?! Jsi normální?! Zas tak super není.“
„Já vím. Jinak by stál přes sto tisíc.“ A úplně klidně svázala kamarádce nohy a přichytla je pod vozík: „Hotovo, jedem!“ Zabrala a zmizela ve výtahu. Před domem se zastavila a sledovala přítelkyni jak zápasí s dveřmi.
„Pojď mi pomoc!“
„Kdepak,“ zavrtěla hlavou skutečná vozíčkářka. „Jenom si to vychutnej se vším všudy, ať víš, co závidíš. Tam jde soused, popros ho o pomoc.“
„Já se mám doprošovat?“, zhrozila se Hanka. Když ale poznala, že přítelkyně to myslí vážně, nezbylo ji nic jiného. Sotva se dostala ven, Míša otočila svůj vozík a se slovy: „Hurá směr pošta,“ vyrazila.
Po chvíli se otočila a zahalekala: „Makej! Zaber, nebo nám tu poštu zavřou.“
„Mě už ale bolí ruce,“ zaúpěla dívka.
„Nic nenaděláš. To patří k životu na vozíku. Zaber! Nikdo tě tlačit nebude!“

Na poště bylo, jako pokaždé, plno lidí. Hanka suverénně zajela k okýnku.
„Slečno,“ ozvalo se za ní. „Konec řady je tam. To, že sedíte na vozíku vám ještě nedává právo cpát se před nás. My si to taky musíme odstát. Vy navíc ještě máte tu výhodu, že sedíte.“
Hanka zajela k Míše: „Slyšela jsi to?“
„A co jsi čekala? Ty si fakt myslíš, že když sedíš na vozíku, budou tě všichni obletovat?“
Než se ale dočkala odpovědi, přišla na ně řada. Dívky vyřídily co potřebovaly a vyjely ven.
„Směr obchod! A pohni trochu, ještě musíš navařit oběd.“ Míša nečekala na protesty, zabrala a zmizela v dáli. V obchodě si nakoupila co potřebovala a u automatu s kávou počkala na kamarádku.
„Já už nemůžu,“ zasténala Hanka.
„Tak jo. Jedem do cukrárny na zmrzku,“ nečekala na odpověď Míša. Otočila svůj vozík a se slovy:„Já už jsem kafe dopila, pojď!“, zmizela za rohem.
„A já?“ Zavolala za ní Hanka. „Když se budeš loudat, nebudeš mít ani tu zmrzlinu“, odpověděla si sama. Ze všech sil se zapřela do kol. Před cukrárnou kamarádka už svoji porci pomalu dojídala: „Tak jak se ti líbí být vozíčkářkou?“
„Už teda vůbec ne. Vyhrála jsi. Odvážeš mě?“
„Tak to teda, holka, ještě ne. Dojedeš hezky domů a uvaříš na vozíku oběd.“
„Ale já už nemůžu.“
„Já taky ne a musím. Nikdo to za mě neudělá.“

Doma položila tašku s nákupem na stůl, zajela na balkón a začala luštit křížovku.
„To jako já sama mám uvařit? Na vozíku? To nezvládnu“, zaslechla ještě z kuchyně. Aniž by zvedla hlavu od časopisu, odpověděla: „Tady ti nikdo nepomůže.“

„Já už nechci být vozíčkářkou,“ přiznala Hanka po chvíli. „Opravdu to není tak lehké, jak se zdá.“
Míša se jenom zasmála, rozvázala přítelkyni nohy a se slovy: „Aspoň ses vyvětral, kamaráde,“ vrátila starý vozík zpět do kumbálu.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

two × 4 =