RYBAŘENÍ

Když se mě Vašek, starý dobrý kamarád, zeptal, jestli s ním půjdu na chatu na ryby, zaváhala jsem.
„Copak? Neboj, nebudeme tam sami dva,“ zasmál se. „I když… nemuselo by to být zas až tak špatné.“
Teď jsem se zasmála já. Vaška a jeho smysl pro humor, jsem znala už mnoho let.
„Já nevím,“ ukázala jsem na svůj invalidní vozík.
„Neboj,“ uklidňoval mě. „Na nás dva vozíčkáře tam budou čtyři zdraví dospělí. Postarají se o nás.“ Po chvíli potichu dodal: „Snad.“
V sobotu nás Milan, Vaškův kamarád, i s vozíky naložil do auta a odvezl až k chalupě. Odtud nájezdovou rampou na terasu a byli jsme uvnitř. Všechno uzpůsobeno, hodně prostoru, člověk na vozíku se bez problémů dostal kam chtěl. Jenom jsem nechápala ty schody do podkroví. Vašek zabouchal na zábradlí: „Haló! Permoníci, kde jste?!“
Už jsem se chtěla zasmát dobrému vtipu, když se ozval dusot nohou a vzápětí seběhli dolu dva mladí lidé. Že by přece jenom permoníci? Vašek mě ale rychle vyvedl z omylu:
„Synovec Franta a neteř Katka. Zastávají tady roli permoníků – po jejich odjezdu pokaždé něco hledám. Nejčastěji ovladač od televize.“

Kousek za chatou byl potok.Čistý a široký, s upraveným přístupem až do vody.
„Tak tady lovíš?“, zajímala jsem se.
Vašek se zasmál: „Mladé holky, leda tak. Ryby za mnou připlavou vodovodním kohoutkem až do kuchyně.“ Pak ukázal rukou do dálky: „Tam, asi pět set metrů, je rybník, tam je chodíme krmit i chytat.“
„Dobře promyšlené,“ musela jsem uznat. „Nejprve vykrmit, potom sníst. Jste sadisti!“ Najednou jsem si uvědomila, co řekl – že ten rybník je asi pět set metrů daleko. „A jak se tam dostaneme?“
„Po svých,“ odpověděl klidně. Když ale viděl zděšení v mých očích, uklidnil mě: „Mládež pěšky, my autem.“ Ulevilo se mi.
Vašek se rozhlídl kolem a začal vydávat rozkazy:
„ Franto! Kolo a pro pivo! Fofrem! Katko, chleba, špekáčky a knedlíky pro ryby. Milane, udice a háčky. Dušane, židličky.“ Vašek zavedl systém – rozděluj a panuj. Všem to evidentně vyhovovalo, nebo na to už byli zvyklí. Trpělivě jsem čekala, až přijde řada na mě. Byla jsem zvědavá, čím mě pověří.
„A ty…“, na chvíli zaváhal, jestli mě má vůbec něčím pověřit. Pohledem zhodnotil moje možnosti. „Ty, vezmi zápalky.“

Rybník a okolí bylo nádherné. Jako stvořené k rybaření. Klid a ticho, nikde nikdo kromě nás. Mělo pouze jednu malinkatou chybičku – nebyly tam ryby.
„Blbost,“ bránil se Vašek. „Minule tady bylo ryb! A jakých!“
Podívala jsem se na Katku. Usmála se a sklonila hlavu, aby ji strýček neviděl, aby mu nekazila radost: „Nedáme si zase raději ty špekáčky?“
„Jak zase?“, ohradil se Vašek. „Zatím! Zatím si dáme špekáčky, než budou ty ryby.“
„A další pivo,“ dodal Franta.
„Co?! Už zase není? Kdo ho vypil?“ Plno otázek a žádná odpověď. Mladík nečekal na příkaz, vzal kolo a jel pro další zásoby. Katka mezitím nachystala špekáčky a chleba, Milan rozdělal oheň.
Nejdřív se opekly a snědly špekáčky, potom chléb a nakonec i knedlíky.
„A kdy už konečně chytnete nějakou tu rybu?“, zajímala jsem se.
„Dnes už ne,“ zkonstatoval Vašek.
„Proč?“, nechápala jsem.
„To máš tak – ryby musíš na něco nalákat a my už nic nemáme. A taky už je tma, jedeme domů.“
Všichni jako na povel, začali balit a odnášet věci k autu. Já vzala svoje zápalky, Katka mě a zastavily jsme až u auta. Odtud jsme sledovaly, jestli se na někoho, nebo něco nezapomnělo.
Když Milan s Dušanem přivezli prázdný vozík, zeptala jsem se: „Kde máte Vaška?“
Překvapeně na sebe pohlédli: „Asi jsme ho ztratili.“
„A mně se zdál ten vozík nějak podezřele lehký. Dejte mi zápalky, jdu ho hledat.“
„Se zápalkami?“, nevěřila jsem vlastním uším. „Vašek má blíž ke slonu než k mravencovi, abys k jeho nalezení potřeboval zápalky.“ Rozhlídla jsem se kolem: „Může být jedině v té vysoké trávě.“
Dušan i s Milanem se vybrali tím směrem.
„Mám ho!“ Ozvalo se po chvíli.
A strašný řev ještě: „Chceš mi urvat nohu?“
„Neřvi! Já do těch kopřiv za tebou nepolezu. Buďto vydržíš, nebo tě tu nechám.“
„Přines trochu kopřiv na čaj!“ Zavolala jsem směrem, odkud se šířil řev. „Je výborný! A taky od žízně namísto piva.“
Chutnal. Opravdu ho pili namísto piva, jenom ráno mi vyčítali: „Neřekla jsi nám, že je silně močopudný.“
„Fakt ne?“ Zatvářila jsem se nevinně: „Tak příště.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

twenty − 3 =