ŽIVOTU NEBEZPEČNÉ SBÍRÁNÍ PSÍCH EXKREMENTŮ

I když sedím na invalidním vozíku, snažím se vždy po svém pejskovi jeho bobečky sebrat. On na mě sice pokaždé hledí nechápavě s němou výčitkou v očích: „já se tak snažil zanechat po sobě nějakou stopu a ty to potupně sebereš do pytlíku a zahodíš!“ Ale zvykl si. Dokonce jsme se sehráli natolik, že když je se mnou venku, tak tyhle své značky dělá v trávě blízko chodníku kde já zatím stojím a čekám.
Jenom minule to jaksi špatně odhadl a dřepl si o kousek dál. Ne všude se ale dá vjet na trávník. Tak jsem se svým vozíkem zajela těsně k obrubníku, sundala nohy ze stupaček na zem, abych se ani náhodou i s vozíkem nepřevrátila a začala se přímo akrobaticky natahovat jako žížala (už dlouho jsem se tak krásně neprotáhla, nebo spíš nenatáhla). Plna maximálního soustředění jsem ani nedýchala. On ten můj hrudní košíček byl stejně tak natažený, že už by se asi ani o centimetr kvůli vzduchu víc natáhnout, nebo roztáhnout nezvládl.
„Co to děláte? Spadnete!“ Ozvalo se nade mnou. Měla jsem sto chutí zanadávat, neboť jsem leknutím málem spadla doopravdy.
A když mě zezadu draply dvě ruce a tvrdě mě vrátily do vozíku, to už jsem byla na pokraji infarktu.
„Já…“ koktala jsem. „Já tady sbírám.“
„To vidím. Jste normální?!“
„Myslím, že ano,“ odpověděla jsem. „Každý normální člověk přece sbírá po svém pejskovi. Nebo teda aspoň by měl.“
Povedlo se mi otočit se a podívat se, díky komu jsem málem dostala infarkt. Chlap jak hora na mě vytřeštil oči: „Ano, je to normální, když to normální lidé sbírají. Ale vy?“
Tak teď jsem netušila, jestli to náhodou neměla být urážka. Ale asi ne, protože poskládal své dva metry k zemi a podal mi můj pytlík i s příslušným obsahem.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

one + 20 =