FORMALITY

Nemiluji nemocnice, ale občas tam člověk musí.
Protože se moje „žlučníkové trápení se“ zhoršovalo a kila letěla dolů, vzdala jsem se a šla.
Když na mě konečně přišla řada, sestřička mi strčila do ruky hromadu papírů: „Tady to všechno podepište.“
Vytáhla jsem tedy brýle a začala studovat, co že to mám vlastně podepsat.
„To nemyslíte vážně – vy to chcete celé číst?“ Zeptala se s údivem. Když viděla, že to vážně myslím, pokroutila hlavou a odešla.
Vrátila se asi po půl hodině, vzala si papíry a začala kontrolovat podpisy: „Ale vy jste to zapomněla podepsat“ a strkala mi do ruky pero.
„Ne,“ bránila jsem se. „nezapomněla. Nepodepíšu.“ To byl pro ni šok.
„Nemůžu vám přece podepsat, že jsem byla podrobně obeznámena doktorem o chirurgickém zákroku, když mě doktor ještě ani neviděl. Ani, že jsem byla obeznámena se všemi riziky, které mi hrozí. Nikdo mi nic neřekl. A to, že zbavuji nemocnici veškeré zodpovědnosti, no to už vůbec ne! Co když se něco stane?“
Sestřička se pousmála: „Co by se tak mohlo stát? Operace žlučníku – banalita. Ten podpis, to je pouhá formalita.“
Ukázala jsem jí na svůj invalidní vozík: „Tenkrát mi tvrdili to samé – pouhá formalita. Jen vyšetření – co by se mohlo stát? A stalo se. Proto dnes říkám „ne! Dokud mi chirurg všechno nevysvětlí, jak to stojí tady v těch papírech, nic vám nepodepíši.“
Sestřičce tedy nezbývalo nic jiné, než vzít všechna ta lejstra a jít za doktorem. Ten si mě po chvíli zavolal: „Nedělejte hlouposti a podepište to.“
„Samozřejmě,“ přikývla jsem. „Nejdřív mi ale hezky všechno vysvětlete a objasněte, jak to tady je napsáno.“
Když viděl, že to myslím vážně, nadechl se, začal kreslit na papír a vysvětlovat co to ten žlučník je. „A teď už to podepište,“ strkal mi do ruky pero.
„Ne. Máte mi vysvětlit všechna možná rizika a komplikace,“ trvala jsem na svém.
Tak se znovu nadechl a pokračoval.
Po půl hodině jsem mu sama podepsala všechny papíry až na jeden. „Nezapomněla jsem naň,“ řekla jsem dřív, než stihl cokoliv říct. „Ale zodpovědnosti ani vás, ani nemocnici nezbavím.“
„A co mám dělat?“ Zatvářil se tak nešťastně, až mi ho přišlo líto. „Vyhodit vás nemůžu, jste ve vážném stavu…“
„A za to bych vás mohla žalovat,“ dokončila jsem větu za něho.
„Vyhrála jste,“ řekl, vzal papíry a mě nechal odvést na pokoj a připravit k operaci.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

15 − eight =