JÁ REBEL

Osobně nemám rebely ráda – pořád se jim něco nelíbí, pořád si na něco stěžují, nic jim není dost dobré, s ničím nesouhlasí, pořád proti něčemu protestují.
Že nakonec stejně tak skončím i já a stane se ze mě rebel, to bych nikdy nečekala. A dokonce, jako vrchol všeho, ještě i druhé k rebelství navádím!
Proč?
Co mi totiž strašně vadí (a je jedno, jestli se to týká mě, nebo někoho jiného), je přístup zvláště zdravotnického personálu k nám nemocným, nebo handicapovaným pacientům.
Sama jsem již mnoho let na invalidním vozíku a žel, často musím navštěvovat doktory a různá zdravotnická zařízení. A když mě někde přivítají slovy „kde máte doprovod?“, snažím se nejprve v klidu a slušně vysvětlit, že jízdu na elektrickém vozíku zvládnu sama a tudíž doprovod nepotřebuji. Když se mě ale poté sestřička zeptá: „Jo, ale s kým se teď budu bavit?“, tak to už mě klid opouští. Přece ne každý, kdo sedí na invalidním vozíku je i mentálně postižený a nedokáže sám mluvit, říct jaké má problémy… A to by jako studovaná zdravotní sestra vědět měla.
Smutné je, že opak je často pravdou.
Vrcholem všeho ale bylo, když u očního, kam jsem si zašla pouze se objednat na vyšetření, na mě sestřička vyhrkla: „Ale vy nesmíte jezdit sama!“ Vysvětlila jsem jí, že potřebuji pouze potvrzení na nový elektrický vozík a že vidím vcelku dobře:
„Sestři, já mám pouze částečně ochrnuté nohy a ruce v důsledku úrazu a elektrický vozík už mám 9 let. A celou tu dobu jezdím sama. A jestli myslíte kvůli zraku – vidím dobře, jinak bych elektrický vozík nikdy nedostala.“
„Devět let jezdíte sama?“ Zeptala se s hrůzou v hlase. „To jsem jako neslyšela,“ trvala na svém. „Tady nejde o zrak! Vy jste nebezpečná a ohrožujete všechny kolem, když jezdíte sama.“
Tak to už bylo moc. Raději jsem rychle odjela pryč. Asi si umíte představit ty vyděšené pohledy lidí v čekárně, když toto slyšeli. Brali děti na klín, někteří raději utekli bokem.
V čekárně vedlejší ambulance na mě pro změnu vyjela paní doktorka“
„Co tu chcete? Tady nemáte co dělat?“
Rozhlídla jsem se kolem – plná čekárna lidí.
„Proč?“ Nechápala jsem.
„To je pouze pro… (odmlka)… hospitalizované.“
Všichni v čekárně byli normálně oblečeni, v bundách, kabátech, kozačkách… nikdo ani pod tím vším neměl pyžamo. Tak nevím, proč já jediná jsem tam neměla co dělat.
Tomu se říká “den blbec“, napadlo mě. Nevím, ale na druhý den jsem o moc větší štěstí neměla. Hned u okýnka na mě mladičká sestřička spustila, že nepůjdu ke svému doktorovi, ke kterému chodím už několik let, ale k tomu, ke kterému mě pošle ona. Na moji otázku proč, mi odpověděla, že když sedím na vozíku, nebudu si vymýšlet a budu dělat, co mi ona řekne.
Tak to už bylo na mě moc. To byla ta pomyslná poslední kapka a ze mě se v té chvíli stal rebel. Otočila jsem se a zaklepala na dveře kanceláře přednosty oddělení.
Nešla jsem se stěžovat, šla jsem se pouze pana přednosty zeptat, jestli mám právo mít svého lékaře a jestli mám právo na slušné zacházení. Protože pokud ne, jdu jinam. Já nepotřebuji, aby se u mě střídali všichni doktoři, kteří zrovna mají službu, já potřebuji pouze jednoho, který bude vědět o mých bolestech, problémech, o mě. Taky ale nepotřebuji, aby si na mě mladá sestřička zkoušela, co všechno si může dovolit.

A od té doby se o mě traduje, že jsem rebel a když se mi něco moc nelíbí, tak o tom ještě i napíši. Něco na tom je, ale pokud se s nemocnými a handicapovanými bude jednat jako s méněcennými a  každý bude brán jako nesvéprávný, tak asi taková budu. A všem okolo budu říkat: „Nedejte se!“

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

nineteen − 1 =