KŘIŽOVATKA DVOU SVĚTŮ

„Jedeš zítra do města na kontrolu?“, zeptal se mě otec u oběda. Přikývla jsem. „To je dobře, potřebuji ve městě něco vyřídit, nemusíme jezdit na dvakrát.“
Měl řidičák přes čtyřicet let, žádnou nehodu a věřil, že mu to tak vydrží do konce života. I já jsem tomu věřila a tak jsem si klidně ještě v autě zavazovala boty, když jsem uslyšela to šílené troubení. Zvedla jsem hlavu. To poslední, co jsem uviděla, byl náklaďák ve zpětném zrcátku našeho vozu, který se k nám blížil obrovskou rychlostí. Ozvala se rána a skřípění plechů a já se najednou ocitla v jiném světě. Viděla jsem slunce, cítila teplo a lásku a bylo mi krásně a dobře. Stála tam babička, kterou jsem nadevše milovala, a mě to vůbec nepřekvapilo, že ji vidím, i když byla už osm let mrtvá. Připadalo mi to úplně normální, že tam je, že jsme spolu a nekonečně šťastné.
Měla jsem pocit, že se v tom teple a v tom světle rozplynu a taky jsem po tom začala toužit, když mě z té slasti vytrhl hlas: „Pijte!“ A já si najednou uvědomila, že stojím na břehu řeky spolu se skupinou dalších lidí a shora k nám promlouvá hlas: „Pijte!“ Voda v řece byla křišťálově čistá. Lidé si klekali na kolena, brali vodu do dlaní a začali pít. Kdo ochutnal první doušek, musel si dát druhý, třetí… Jeden po druhém si postupně lehali na břeh a pili vodu přímo z řeky. Z řeky Zapomnění. Ležela jsem mezi nimi, pít jsem nechtěla a nepít jsem se bála. Ale nechtěla jsem zapomenout na to, jak je tady krásně, nechtěla jsem zapomenout na to světlo a teplo, na Lásku, na babiččin úsměv, na štěstí, které jsem cítila. Proč mám na všechno zapomenout, proč? Já nechci! Ale nemohu neposlechnout. Bojím se. A tak si taky lehám, hlavu skláním až těsně ke hladině řeky a váhám. Nevím, co mám dělat.
Najednou se zvedl silný vítr, všechno okolo se začalo točit, já jsem se začala točit, zavřela jsem oči…
Na nohou jsem ucítila ostré píchání a škrabání. Nevěděla jsem, co se děje a chtěla je odtáhnout stranou. Nešlo to. Moje nohy odmítaly poslouchat! Co to je?! Chtěla jsem se jich dotknout. Ani to nešlo! I moje ruce odmítaly poslouchat moji hlavu! Co se děje?! Co se to stalo? Zkusila jsem se pohnout, otočit. Nic!
Najednou jsem nad sebou zaslechla hlas: „Co myslíte, doktore, probere se ještě někdy?“
„Doufám, že ne, bylo by to i pro ni lepší.“
„Co to je?!“, zděsila jsem se. Mluvili o mě jako o věci – má ji smysl opravovat, nebo ji rovnou vyhodit? Bylo to hrozné. Ještě horší byl ale další dotaz: „Myslíte, doktore, že ji mám pomoct, aby se už neprobrala?“
Ticho. Za chvíli si někdo začal pohrávat s hadičkami mých přístrojů a tiše si mumlat: „Je to krásný pocit rozhodovat o životě a smrti někoho jiného.“ Já jsem z toho ale krásný pocit neměla. Naopak mi z toho šel mráz po zádech.
Když se mi po nějakém čase přece jenom podařilo otevřít oči, uviděla jsem nad sebou krásnou tvář, kterou lemovaly blonďaté vlasy.
„Vy jste anděl?“, zeptala jsem se. Zasmála se: „Doktore! Probrala se!“ A mně v té chvíli přešel mráz po zádech. Byl to ten samý hlas, co mi chtěl „pomoci“. Potom se otočila ke mně a s úsměvem mi řekla: „Vítejte mezi živými.“ Ale já v té chvíli slyšela: „Proč jsi raději nezemřela?
Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, uviděla jsem nad sebou tvář mladého doktora: „Tak co, už jsme se prospali?“
Chtěla jsem se usmát, když v tom jsem si uvědomila, že i tento hlas znám…
„Proč si myslíte, že by bylo i pro mě lepší, kdybych se už nikdy nevzbudila? A pro koho ještě by to bylo lepší?“ Zeptala jsem se.
Doktor se otočil k sestře: „Mluví z cesty. Posttraumatický šok.“ Ale já slyšela: „To je nápad! Šupneme ji na psychiatrii a bude o práci míň.“
Pak se ještě jednou otočil ke mně: „Ta havárka způsobila otřes mozku a krvácení do mozku, budete muset hodně cvičit. A zatím vám sestřička přiveze vozík.“
Co to je? Co se to děje s mým tělem, které mě nechtělo poslouchat, s hlasy, které jsem slyšela jenom já…
Měla jsem v hlavě zmatek a doufala jsem, že mi ho pomůže vyřešit doktorka z psychiatrie, kterou za mnou následující den poslali. Sedla si na židli vedle mé postele a chytila mě za ruku: „Tak povídejte.“
Začala jsem úplně od začátku a popsala jí dopodrobna celý příběh. Mlčela.
„Ani vy mi nevěříte, že?“, zeptala jsem se jí.
„Ale ano,“ přikývla. Já jsem však slyšela něco úplně jiného. Řekla jsem jí to. Sundala si brýle, utřela zpocený nos a zahleděla se do dálky: „Všechno, co mi tady říkáte, je pouhá fantazie, výplod chorého mozku, možná to byl sen, vaše představy… A čím dřív si to uvědomíte a přestanete s tím, tím lépe pro vás.“ Vstala a odešla. V té chvíli jsem pochopila, proč jsem měla pít vodu z řeky Zapomnění a litovala jsem, že jsem to neudělala.
Najednou se se mnou opět všechno zatočilo a já ležela na břehu řeky a slyšela hlas, který nám přikazoval: „Pijte!“ Hlavu jsem sklonila těsně nad hladinu a namočila do řeky své rty. V té chvíli jsem si znovu vzpomněla na šťastný babiččin úsměv, na tu všeobjímající Lásku, ve které jsem se utápěla, na ten klid co mě tady naplňoval. Nechtěla jsem zapomenout. Ale ti lidé, jejich nepochopení, zloba… Opět jsem se přiblížila svými rty k hladině. Zapomenout tak pouze něco – nechci už slyšet myšlenky druhých lidí, ale ta láska, to štěstí – na to zapomenout nechci.…! Co bych za to dala? Všechno!
Chaos a zmatek. Otevřela jsem oči. Nade mnou se skláněla krásná tvář, lemovaná blonďatými vlasy. „Vy jste anděl?“ Zeptala jsem se. Vypadala tak. Zasmála se:
„Doktore! Probrala se!“ Potom se otočila ke mně: „Vítejte mezi živými.“
„Tak už jsme se prospali?“ Hlas patřil mladému, sympatickému doktorovi. Přikývla jsem.
„To je dobře, čeká vás moc práce, ta havárka způsobila otřes mozku a krvácení do mozku, budete muset hodně cvičit.“
Aha! Tak proto mě moje tělo neposlouchá a nedělá to, co chci. Nedělá vlastně vůbec nic. Jenom si tady tak leží.
„ A zatím“, otočil se ke dveřím, „vám sestřička přiveze vozík.“
„Už zase?!“ To tady už přece jednou bylo. Nebo ne?

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

2 × 2 =