SESTŘIČKA

Do pokoje dopadaly poslední paprsky odpoledního slunce. Všude bylo ticho, jen starý gramofon potichu hrál Verdiho „Zbor židů“. Aida byla vůbec její nejoblíbenější opera.
Seděla v křesle, oči zavřené, v ruce hrnek s kávou, poslouchala oblíbenou skladbu a snila. Snila svůj krásný nekonečný příběh. O lásce, o životě, o práci…
Z myšlenek ji vytrhl zvonek u domovních dveří.
„Kdo to může být?“ Podívala se na hodinky. „Na pošťáka je pozdě, na zapomětlivou sousedku brzy,“ zamyslela se. Vstala až po druhém zazvonění.
Otevřela dveře. Stál tam asi čtyřicetiletý muž:
„Dobrý den, sestři.“
Zarazila se. „Sestři“, jak je to dávno, co ji naposledy někdo takto oslovil! Dřív slýchala tohle oslovení každý den snad stokrát: „sestři sem, sestři tam, tohle, támhle, doneste, podejte, pojďte, choďte…“ Každou chvíli ji někdo potřeboval, každou chvíli po ní někdo něco chtěl. Pátek, svátek, vánoce, Silvestr… pořád byla v nemocnici, pořád byla ve službě. Pořád ji někdo potřeboval.
Byly to krásné časy.
Pak přišel ten den, dali jí kytici a hodinky a mluvili něco o zaslouženém odchodu do důchodu, o odpočinku… Ale ona nechtěla odejít, ani odpočinek nepotřebovala. Byla pořád plná síly, plná elánu, energie měla na rozdávání. Bránila se. Potom jí kdosi řekl něco o tom, že je čas uvolnit místo mladším.
Od té doby seděla doma, hladila kočku a snila svůj velký sen o tom, že ji zase potřebují, že jí chtějí zpátky.
A teď se tady objeví ten neznámý muž a řekne jí:
„Sestři!“
Jeho hlas ji vrátil do reality. Najednou se toho zalekla a tak raději rychle řekla:
„Nerozumím. To bude omyl. Asi jste si mě s někým spletl.“ A rychle zavřela dveře.
Zády se o ně opřela a tiše se rozplakala. Co když ji opravdu zase někdo potřebuje? Rychle se otočila zpět a položila ruku na kliku. Ale co když je to opravdu jen omyl? Takhle se to nikdy nedozví a bude žít v blažené nevědomosti, v blažené naději, že ji přece jenom někde někdo potřebuje.
Kdyby se ale nakonec ukázalo, že to byl opravdu omyl, jak by ji to strašně ranilo, jak by ji to strašně bolelo! Jednou už si tu strašnou bolest prožila. Víckrát už ne! To raději nic!
Spustila teda ruku z kliky dolů a nechala dveře zavřené.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

eighteen − eleven =