NIKDO NEMÁ BÝT NA VÁNOCE SÁM

Zahleděla se ven oknem. Chumelilo, jak už dlouho ne. „Konečně budou bílé vánoce,“ napadlo ji. „No jo, ale to zas ani syn nepřijede,“ vzdychla si. Vnoučata už neviděla asi tři roky, nejezdili za ní ani o vánocích. Proč taky, neměla ani počítač, ani video, nudila se u ní. A snacha? Ta měla v tomto období vždy nejvíce práce – šila šaty na nadcházející plesovou sezonu, nemohla si dovolit ztratit ani jeden den. A tak syn už pár let jezdíval vždy na první svátek vánoční za ní sám. Mrzelo ji to, ale zvykla si. Když bude ale taková chumelenice… Sedla si do křesla. Po tvářích jí stékaly slzy. Nechtěla plakat, bylo jí ale líto, že bude i o vánocích sama. Nikdo by neměl být na vánoce sám.
V tu chvíli někdo zazvonil. Rychle si oči otřela a šla ke dveřím. Otevřela. Když nikoho neviděla, nahlídla ještě na schodiště. Nikdo. Jenom na rohožce přede dveřmi seděl pes a smutně se na ni díval.
„A ty jsi kdo? Čí? Kdo tě tady zapomněl?“ Už – už chtěla zabouchnout dveře, když si všimla, že pejsek je celý mokrý a chvěje se zimou.
„Asi ses ztratil, viď. Tak pojď dál. Osuším tě a přečkáš tady tu chumelenici.“
Když ho vytřela hadrem do sucha, pejsek se stočil do klubíčka a usnul. Uvařila si čaj a načala krabici sušenek. Už několik let na vánoce ani nepekla. Pro koho taky? Ten jeden, dva kousky co snědl syn ke kávě raději koupila. A ona si každý rok koupila na vánoce krabici sušenek, vánoční čaj a voňavou svíčku… Ne jako kdysi, když manžel ještě žil a syn byl malý. Zasnila se. To bývaly krásné vánoce.
Najednou měla pocit, že se na ni někdo upřeně dívá.
„Áá! Úplně jsem na tebe, pejsku, zapomněla.“ Vstala. Ze skříňky vytáhla dvě misky. Do jedné napustila vodu, do druhé.nakrájela kousek kabanosu, co si původně koupila k večeři.
„Pojď, na!“
Než se otočila, byly obě misky prázdné. „No jo, kdo ví kdy ses ztratil, už jsi měl i hlad, i žízeň, viď. Neboj, jak přestane chumelit, půjdeme hledat tvoji rodinu.“

Na druhý den chodili spolu chvíli po sídlišti, ale pejsek se nezastavil ani u jednoho domu, ani v jednom nepoznával svůj domov.. Začala se teda ptát kolemjdoucích, jestli ho neznají, jestli neví, komu patří. Lidi jen krčili rameny a kroutili hlavou.
Až jedna malá holčička vykřikla: „Ano, to je Tim!“ Pak ale zesmutněla: „Oni ho vyhodili. Už ho nechtějí, prý je starý. A mně ho maminka nedovolí.“
Krutý osud – vyhodit někoho z domu jenom proto, že je starý. A ještě k tomu v zimě, v chumelenici.
Když přišli k domovním dveřím, pejsek zůstal stát a smutně se na ni koukal Netušil, co s ním teď bude a měl strach.. Přišlo jí ho strašně líto, rozuměla mu. I ona je stará, i ona je sama. Otevřela dveře:
„Pojď domů, Time. Na vánoce by neměl být nikdo sám.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

3 × 1 =