PARALELNÍ SVĚT

Když jsem otevřela oči, babička stála u postele a usmívala se na mě.
„Babi,“ řekla jsem překvapeně. „Ty? Já jsem mrtvá?“
Zasmála se: „Proč bys, proboha, měla být mrtvá? A čemu se tak divíš?
Pokusila jsem se sednout si. Moc to nešlo. Všechno mě strašně bolelo.
„Lež,“ řekla. „Musí tě bolet celý člověk. Jsi strašně dotlučená. Vyměním ti obklady.“ S těmi slovy odešla. Tak jsem aspoň zvedla hlavu a rozhlídla se kolem. Všechno tu bylo tak strašně známé, tak příjemné, útulné.
„Kde to jsem?“ Zeptala jsem se, když se vrátila.
Zasmála se: „Ta rána do hlavy musela být strašná. Kde bys byla? Doma přece.“
„Doma?“ Nechápala jsem. „A kde je máma?“
Babička zvážněla a sedla si ke mně na postel:
„Holka nešťastná, ty máš teda pořádnou ztrátu paměti.“
Nechápala jsem.
„Máma ti přece zemřela, když jsi byla ještě malá. Od té doby žiješ tady se mnou.“
Bylo to jako ledová sprcha. Babička mě pohladila po hlavě a podala mi hrnek s čajem:
„Na, napij se a spi. To ti pomůže. Nebudeš cítit tolik bolest a do těla se ti vrátí síly. Zas bude dobře, neboj, i paměť se ti vrátí.“

Když jsem znovu otevřela oči, skláněla se nade mnou mladá sestřička: „Vyměním vám obvazy.“
„Obvazy? Kde to jsem? A obklady mi přece měnila před chvílí babička.“
Z křesla v rohu místnosti vstala moje maminka a přistoupila ke mně.
„Ty?“ Zeptala jsem se udiveně. „Já jsem mrtvá?“
Zasmála se: „Proč bys měla být mrtvá? A proč se tak divíš, že mě vidíš?“
„Mami, ty jsi přece zemřela, když jsem byla malá.“
„Já jsem zemřela?“ Nechápala. „Jak jsi na tohle přišla?“
„Řekla mi to babička.“
„Kdy? Kde?“ Úsměv se jí vytratil z tváře.
„Před chvílí. Vyměnila mi obklady, dala mi čaj…. U ní doma. Říkala, že tam s ní bydlím od tvé smrti.“
Na pokoji zavládlo ticho. Nic jsem nechápala.
„Dítě moje, babička zemřela a ten její starý domek dávno zbourali.“ Pohladila mě po hlavě: „Raději spi, udělá ti to dobře.“ Zavřela jsem oči.

Když jsem je po chvíli opět otevřela, ležela jsem ve staré velké posteli, na kraji které seděla opět babička. Byla jsem víc, než zmatená. Viděla to na mě: „Co se děje?“
„Teď jsem mluvila s mámou. V nemocnici. Říkala, že jsi mrtvá a tvůj domek zbourali.“
Babička si jen smutně vzdychla.
„Co je?“
Žádná odpověď.
„Co se to děje?“
Podle toho, jak uhýbala očima mi došlo, že to asi není sranda.
„Pomož mi, prosím,“ žadonila jsem. „Já nic nechápu. Jednou se vzbudím tady, u tebe v domečku, za chvíli zase v nemocnici. Chvíli jsem s tebou a ty mi říkáš, že je maminka mrtvá, chvíli jsem s maminkou a ona mi říká, že jsi mrtvá ty…“ Bylo mi do breku. Zakryla jsem si oči. Na rameni jsem ucítila těžkou babiččinu ruku:
„Život je holka složitý. Mnohem složitější než vás učili ve škole. Jednou to všechno pochopíš. Ale teď už se netrap a zavři oči. Zítra bude lépe.“
Začala mi potichu zpívat ukolébavku, jako kdysi, když jsem byla ještě miminko. Ani mě nepřekvapilo, že jsem si na ni hned vzpomněla, v tu chvíli to bylo úplně samozřejmé. Ta tichá melodie mě unášela dál a dál, do klidu, do ticha…

To krásné ticho a klid najednou přerušilo bouchnutí dveří. Otevřela jsem teda oči: „Co se děje, babi?“
Zarazila jsem se a rozhlídla se kolem. Zase jsem ležela v té cizí studené nemocnici na škaredé tvrdé nemocniční posteli. V rohu místnosti v bílém nemocničním křesle opět seděla moje maminka. Byla jsem z toho zmatená: „Zase jsem tady?“
„A kde bys chtěla být?“ Zeptala se mě.
„Přece jsem teď byla u babičky v jejím domečku, v její staré velké, krásně měkké a teplé posteli.“
Maminka si vzdychla: „Už zase?“ Vstala. „Musím zavolat doktora.“ Odešla, aby se za pár minut vrátila v doprovodu vysokého muže v bílém plášti. Díval se mi do očí, do uší, do úst, oťukával mě malinkým kladivkem, škrabal dřívkem, potom si sedl za stůl a psal a psal a psal. Skončil, mlčky si posunul brýle na nose a vyšel ven z pokoje. Za chvíli se vrátil i s kapačkou: „Jestli tohle nepomůže, budeme muset uvolnit tlak v hlavě.“
Zaprotestovala jsem: „Já žádný tlak v hlavě nemám.“
Napíchl mi kapačku, vše ještě jednou zkontroloval a odešel.
Všechno se se mnou začalo točit. Zvřela jsem oči.
„Spi,“ pohladila mě maminka ještě. „Klidně spi, já tě pohlídám, neboj.“
Nebála jsem se. Neměla jsem čeho. Spíš jsem byla zvědavá, co uvidím, když zase otevřu oči.

Chvíli jsem poslouchala šplouchání vody, šumění větru… kde se tady vzal? To bylo divné. Otevřela jsem oči, abych to zjistila. Babička zavírala okno: „To je dnes větřisko. Vzbudil tě, že?“
Už jsem z těch přesunů byla zmatená.
„Babi, co se to děje? Kde to jsem?“
Zasmála se: „Ty už to zase nevíš? Ach holka, holka! Přece u mě v chaloupce, u nás doma.“
„Já vím.“
„Tak?“ Teď nechápala ona.
„Otevřu oči, jsem tady v chaloupce s tebou. Zavřu oči, usnu na chvíli, otevřu oči a jsem v nemocnici s maminkou. Zavřu oči, usnu, vzbudím se, otevřu oči a jsem zase tady v naší chaloupce s tebou, usnu, vzbudím se a jsem zase v nemocnici…“ Zamyslela jsem se: „Vždyť já nevím…“ chytla jsem babičku za ruku. „Ale ty tomu rozumíš, ty víš. Řekni mi, prosím, co je realita, co je skutečnost a co sen?“
Mlčela.
„Proč mlčíš? Řekni mi to, prosím! Nechápu to. Nerozumím.“
Zahleděla se mi do očí: „Nic není sen, všechno je realita. Jen každá trochu jiná. A ty si musíš vybrat.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

12 − eight =