VIZITY

VIZITY

BUDIŽ TMA

Každý, kdo už v nemocnici někdy ležel ví, že tam každé ráno chodí tak zvaná malá vizita a jednou za týden vizita velká.
Na malou vizitu chodí doktor se sestřičkou, velká vizita je proto velká, že se tam nahrne tolik lidí, lékařů, primář, staniční sestra i sestra obyčejná, že se občas ani do pokoje všichni nevejdou.
Takovou velkou vizitu předchází úklid, větrání, výměna prádla… já bych řekla zmatek a shon. Samozřejmě to neříkám v nemocnici nahlas. Tam by vůbec člověk nahlas neměl říkat, co si myslí. Zdi jsou tenké a nikdy nevíte, kdo vás slyší. Mám svoje zkušenosti.
To jsme tak ležely našpónované v čistých urovnaných peřinách, všechna světla byla rozsvícena a píchala do očí. Ale tu chvíli to člověk vydrží. Byly jsme na pokoji pouze tři a tak vizita probíhala vcelku rychle. Pán primář byl současně mým neurologem, perfektně znal můj zdravotní stav, kontroloval mě vždy, když měl službu a času více a tak se se mnou na vizitě ani moc nezdržoval a hned přešel k další pacientce.
Když skončil a celá vizita odešla, povzdechla jsem si: „Ani mi nikdo nepoškrabal nohy, ani světlo nezhasli.“
(moje skoro nehybné nohy mi škrabali proto, aby zjistili reflexy a ony se mi při tom vždy tak krásně protáhly a následně uvolnily, že jsem se na toto vyšetření vždy těšila)
Sotva jsem svůj povzdech dokončila, otevřely se dveře, v nich se objevil pán doktor, řekl jenom: „pardon“ zhasl světlo a zase dveře zavřel.
Než stihl kdokoliv z nás cokoliv říct, dveře se ještě jednou pootevřely a někdo zašeptal: „A pan primář vzkazuje, že škrabat se bude odpoledne. Má službu.“

….. VIZITA

Opět jsme tak v tichosti ležely a čekaly na vizitu.
„Bude se dnes škrabat?“ Napadlo mě.
„Tvoje starosti bych chtěla mít,“ zašeptala pacientka na vedlejší posteli. „Já čekám na výsledky testů. Co mi asi řeknou?“
„Já na to, jestli mě konečně propustí domů,“ přidala se třetí.
Na pokoji opět zavládlo ticho. Věděly jsme, že nic nevymyslíme a že kdo čeká, ten se dočká.
„Ale já si raději stáhnu ponožky,“ napadlo mě. „Když pán primář uvidí, že jsem naboso, vzpomene si na škrabání.“
Když jsem si přesedla na vozík, zahučelo mi ve střevech.
„Pozor!“ Stihla jsem jen zařvat a rozrazit vozíkem dveře. Právě ve chvíli, kdy je otevírala sestra s celou velkou vizitou v patách.
Na otázku „co je?“ jim jako odpověď bylo jen rozražení dveří od záchodu.
Když jsem se s úlevou a úsměvem na tváři vrátila na pokoj, už tam, samozřejmě nikdo nebyl.
„Už jsou pryč? Něco nového?“ Zajímala jsem se.
Moje spolupacientka z vedlejší postele jen suše zkonstatovala:
„Pro vás nic, vy jste si normálně vizitu pro…. .“

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

11 − 5 =