KAŽDÁ SNAHA MÁ BÝT PO ZÁSLUZE POTRESTÁNA

Mám známou, před 20 lety se jí narodil syn s Downovým syndromem. Kdo zná, ví – žádná sranda.
Známá okamžitě přestala chodit do práce a mezi přátele, absolutně všechen čas věnovala postiženému synovi, aby ho aspoň něco naučila.
Jak Sisyfos tlačila ten obří kámen s vírou v aspoň nějaký, byť malý, pokrok. Celé dny, celé týdny, celé roky neznala nic jiného, žila jen pro svého těžce postiženého syna.
Roky tvrdé dřiny, neustálého opakování základních návyků, hodiny strávené na rehabilitaci, doma celé hodiny strávené Vojtovou metodou, masážemi a cvičením. Vše jen pro tu malou naději, že se snad těžce postižený syn přece jenom aspoň něco málo naučí.
Každé ráno stejný rituál – vstávat o hodinu dřív, stát nad ním, říkat mu krok za krokem co má dělat, nutit ho, povzbuzovat, opravovat, poté ho odvézt do zvláštní školy, později do stacionářů, neustále dokola s ním celé hodiny vše opakovat. Omlouvat a vysvětlovat okolí jeho výbuchy vzteku, nevhodné poznámky a činy, kterým se nedalo zabránit. Den po dni, měsíc po měsíci, rok po roce.
Všichni jsme ji obdivovali – svatá žena.
Navzdory tomu všemu se chlapec jen velmi málo naučil a musí být pod stálým dozorem a kontrolou.
Když dosáhl plnoletosti, musel jít zas a opět před komisi kvůli posouzení zdravotnímu stavu.
Večer za mnou přišla tahle moje známá se slzami v očích, že syna přeřadili do jiného stupně a ona přišla o část peněz. Bylo by to v pořádku, pokud by se jeho stav zlepšil, pokud by se ještě něco nového za ty roky naučil. Ale bohužel, nenaučil, jen se změnil systém ohodnocení jeho zdravotního stavu. Příčinou jejího pláče však byly poznámky od lékařů sedících v komisi, které si musela vyslechnout: „kdybyste se mu věnovala, naučil by se to“, nebo „tento úkon ve svém žití nepotřebuje, to je jakoby ho zvládl“. A chlapec hned nebyl plně závislý na pomoci druhých, ale jen částečně.
Tak mě napadá – kdyby se mu jeho maminka, moje známá tolik nevěnovala, mohla mít víc času pro sebe, mohla si ušetřit nervy, komise by jí nic nevyčítala a ještě by dnes dostala víc peněz.
Není to ojedinělý případ.
Moje sousedka zůstala po úrazu na vozíku. Celé roky celé hodiny dřela, cvičila, v ústavech, nemocnicích, doma…, jen aby aspoň něco zvládla sama. A výsledek? Popotahování po doktorech, komisích a zamítnutí žádosti o nějaký příspěvek s odůvodněním, že na tom není tak špatně.
Takže – ne jenom každý dobrý skutek, ale i každá snaha o to, něco se naučit, něco dokázat, má být po zásluze potrestána.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

7 − seven =