KÓMA A UMĚLÝ SPÁNEK

Občas se o nich mluví, ale mluví se málo. Možná proto, že bývají spojovány s možnou blízkostí smrti a o té nikdo mluvit nechce. A přitom je to běžná součást každého života. Pouhý přechod z jednoho života, do života druhého. A možná se o kómatu nemluví proto, že se o něm moc neví a možná vědět ani nechce.
Lidé, kteří kóma a umělý spánek prožili a přežili taky o nich moc nemluví. Někdy proto, že narážejí na nepochopení a často až výsměch ze stran doktorů, sester, někdy i rodinných příslušníků a přátel. A to bolí. Někdy o tom nemluví proto, že vzpomínat na to nebývá moc příjemné. Vím to, prožila jsem to a když jsem o tom všem, o těch zážitcích začala mluvit, pohrozili mi, že mě přeloží na psychiatrii a já jsem nutně potřebovala lázně a rehabilitaci, tak jsem raději zbaběle zmlkla.
Kóma je stav, kdy pacient nereaguje na podněty okolí. Může trvat sekundy nebo také týdny a je nejtypičtějším symptomem poranění hlavy. Kóma je vlastně taková obrana organizmu, který nutně potřebuje absolutní klid.
Pacient se z kómatu probouzí postupně. Otevírá oči, aby do nich pomalu a postupně začalo pronikat světlo a to pak dráždilo, stimulovalo mozek k činnosti. Je to něco podobného jako stav mezi spánkem a bděním – jste vzhůru, vnímáte a nejste vzhůru – vše jde jaksi kolem vás. Člověk neví, jestli má ještě pokračovat ve spánku, nebo už raději ne. Mně osobně se chtělo pokračovat ve spánku, ale neustále mě píchali, škrabali, mluvili na mě, cloumali se mnou.
Poté, jak pacient postupně začíná reagovat na bolestivé podněty, začíná reagovat i na řeč a slovní povely.
Obecně je přijímaný fakt, že osoba v bezvědomí může slyšet řeč a zvuky, není však schopna na ně reagovat. Ale často i navzdory tomu, doktoři, sestry, nebo i příbuzní mluví o pacientovi v kómatu jako „o něm“ („co s ním bude“, „co s ním uděláte?“) Je to strašné, slyšet tahle slova. Člověk v kómatu moc dobře rozumí a ví, že se mluví o něm, že ti okolo něho rozhodují o jeho životě, o jeho bytí, či nebytí jako o nějaké věci (stojí za to ji ještě opravit tu věc?). Často by teda člověk i rád zareagoval, zaprotestoval, zvláště pokud slyší slova jako “z toho už nic nebude“, „bylo by lepší, kdyby zemřel“…
Je to hodně nepříjemné, kruté a bolí to. Člověk v kómatu si moc dobře uvědomuje, že je těmto lidem vydán na milost a že jeho život je v jejich rukou a záleží jen na tom, jak oni rozhodnou co s ním udělají, nebo neudělají a možná záleží i na tom, jak se tito lidé vyspí.
Dávejte si proto, prosím, pozor, jak se v blízkosti člověka v komatu chováte, co říkáte a jak, jakým tónem to říkáte.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

eight − one =