UPADÁM DO DEPRESE

Strašná deprese se potichu plíží okolo, objímá mě, omotává mě, sedá na mě, proniká do mě a ty se ptáš:
„No co je zas?“
Do očí se mi tlačí slzy. Nechci před tebou plakat. Počkám, až budeš ve dveřích. Déle ten strašný tlak nevydržím. Nevrátíš se, vím to, proto dávám volnost svým citům.
„Jsem kráva!“ Vykřiknu a v té chvíli přichází velká úleva – slzy proudem tečou po mých tvářích. Už se je nesnažím skrývat, ani utírat. Nemám důvod. Ty je už nevidíš a já ani nechci, abys je viděl. Proč taky? Stejně by to k ničemu nebylo.
„Co ti vadí?“ Ptáš se znovu.
Jak se můžeš ptát, vždyť to víš. Nic jiného, jen to, že vždy dáváš přednost kamarádům přede mnou. Vždy. Jak jsem si mohla myslet, že dnes by to mohlo být jinak? Jsem kráva. Jim dáš přednost vždy. Mně nikdy. Tak jak jsem si mohla myslet, že dnes třeba ne? Jenom proto, že jsi mě po měsíci políbil? Já kráva jsem si myslela, že dnes mám dobrý den – úspěch v práci, polibek plný slibů od milovaného manžela… možná se budeme večer usmiřovat…
Místo toho jsi opět odešel za kamarády.
„Co zas?“ Zeptal ses znovu. „Co ti vadí?“
Možná to, že jsi jim dal přednost i v den mých narozenin. Nechal jsi mě samu doma a šel jsi za nimi. Možná mi vadí to, že jsem věřila, že se hned vrátíš – měla jsem přece narozeniny. Začala jsem chystat víno, skleničky, tyčinky… namalovaná, hezky oblečená jsem tě čekala v den mých narozenin, že je spolu oslavíme. Věřila jsem tomu.
Po dvou hodinách čekání a doufání jsem to vzdala. Zase jsem se odmalovala, převlíkla do domácího, vše uklidila… Bylo mi strašně. Necítila jsem nic, než zradu a opuštěnost. A to strašně bolelo.
A cítím to tak i dnes. Zradu a samotu. Rozbil jsi mi můj krásný růžový sen o lásce.
„Co zas? Co tě žere?“ Zeptal ses ještě jednou po návratu domů. „Vždyť tvoje narozeniny můžeme oslavit třeba zítra. Vždyť je to přece jedno.“
A ty jsi nemohl jít za kamarády zítra a dnes, v den mých narozenin, být se mnou doma? Nemohl. Chodíš za nimi přece každou středu, tak jsi to přece kvůli mým narozeninám nemohl přesunout na čtvrtek! Že se vůbec tak hloupě ptám!
Upadám do deprese. Upadám do strašné deprese. A nic na tom nezměnil ani fakt, že od mých narozenin uplynul už nějaký čas. Celý náš vztah, celé naše manželství se rozsypalo jako z písku.
Ztratila jsem smysl života. Pro tebe jsem žila, ty jsi byl smyslem mého života.
Čas minulý..Zradil jsi mě. Opustil jsi mě. Teď už patříš někomu jinému. A já? Já upadám do deprese.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

10 − 9 =