PROBOUZENÍ

„Haló! Slyšíte mě? Otevřete oči! Haló!“
Kdo to tady huláká, napadlo ji. A proč?
„Haló!“ Najednou si uvědomila, že s ní někdo třepe. Nechte toho!, chtěla říct, ale z neznámých důvodů to nešlo.
„No tak! Otevřete oči!“
Dejte mi pokoj, nechte mě spát, zavrčela.
„Doktore!“ Ozval se jemný ženský hlas. „Promluvila.“
„To se vám jen zdálo. Asi má bolesti, to byl jen vzdech.“
Houby vzdech, mluvila jsem, snažila se říct, z úst ale nevyšla ani hláska. Nechápala to. Co se to stalo? A proč je tady tolik křiku? A kde vlastně je?
„No vidíte,“ řekl kdosi. „Marné byly vaše naděje. Nereaguje, neslyší nás, je klinicky mrtvá.“
Houby mrtvá, napadlo ji. Ani klinicky, ani nijak. Pouze si tady spím.
„Martičko, sluníčko,“ ozvalo se po chvíli. „Tady máma. Prosím tě probuď se.“
No dyť jo, zabručela.
„Doktore! Slyšel jste? Zareagovala, promluvila.“
„Už jsem vám říkal, že to nemluví, to je pouze reakce na bolest.“
Ty mě neštvi! Chtěla zakřičet, no nepovedlo se jí to. Zkusila to teda znovu. Opět nic. Musím na to jít jinak, napadlo ji. Nejdřív otevřít ústa. Raz – dva!
„Martičko, řekni něco! Martičko, otevři oči!“
Bože to je příkazů najednou, vzdychla si. Co mám teda udělat? Otevřít oči, nebo promluvit? A přitom se jí chtělo tak strašně spát.
„Říkám vám,“ zase ten nepříjemný doktor, napadlo ji. „Že to nemá cenu, že se již neprobudí.“
Tak teď se fakt naštvala. Chtěla ho spacifikovat a tak plná zlosti a vzteku vložila všechnu svoji energii do hlasu, do toho, aby vydala jedno jediné slovo: „Blbče!“
„No dovolte!“ Ohradil se doktor.
„Ale já to nebyla,“ bránil se jemný ženský hlas. „To Martička.“
„Ženská přestaňte s těmi nesmysly!“
Tak a už toho mám dost, napadlo ji. Plná zlosti a vzteku se soustředila na jedno:
„Dost!“ Podařilo se jí vykřiknout a otevřít oči. Kdyby mohl její pohled vraždit, bylo by po doktorovi. Překvapeně se na ni podíval.
„A ven!“ V tu chvíli byla sama překvapena, jak jí mluvení najednou šlo. Jenom to chtělo tu správnou motivaci.
Když celý zmatený vyšel na chodbu, řekla tiše: „Blbé probuzení.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, Ze života a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

5 × five =