ZÁZRAKY NA POČKÁNÍ A NEMOŽNÉ DO TŘÍ DNŮ

Verča byla rehabka tělem i duší. Patřila ještě k té staré škole, která razila názor – z pacienta i kůži zedrat, pokud si myslíte, že má na to, dokázat víc.
Její pacienti ze začátku plakali, potili krev, prosili, nadávali, nakonec ale děkovali a přiznávali, že ani nedoufali v to, kolik díky ní dokázali.
„Jste poklad,“ říkávali. „Zázrak.“
„To ne já, sami jste to dokázali, bylo to ve vás. Já vám pouze pomohla dosáhnout cíl.“

Pán Novák byl po mrtvičce. Ležel na posteli, hůl ve zdravé ruce a každému hrozil, vyhrožoval a sprostě nadával.
Ale Verča měla pro strach uděláno a tak každý den s úsměvem vstoupila do pokoje a začala s procvičováním nohy. To jí ještě starý muž dovolil. Když se ale jenom přiblížila k jeho ruce, prudce máchl holí těsně vedle ní:
„K ruce se mi nepřibližuj! Já nikdy planě nevyhrožuji. Přetáhnu tě holí po hřbetě a jestli ti páteř zlomím, nebo ne, mně je to jedno. Mě nezavřou.“
Verča věděla, že má pravdu.
„Ale takto se nikam nedostaneme. Vy si ani sednout nechcete, ani postavit se… to chcete celý zbytek života strávit v posteli?“
„A co je ti potom?! Je to můj život.“
Tak to šlo den za dnem. Ale to by nebyla Verča, aby se hned tak vzdala. Vymyslela ďábelský plán. Na druhý den, hned jak přistoupila k posteli pana Nováka, vykopla mu „náhodou“ hůl z ruky a chytla ho za nemocnou ruku, aby s ní pocvičila.
„Kurňa!“ Zařval pán Novák.
„Já tě zabiji!“ A vyskočil z postele.
Verča v pudu sebezáchovy vyběhla na chodbu a utíkala co jí síly stačily. V polovině chodby si uvědomila, že je blbost utíkat – pacient je po mrtvičce, ochrnutý na půl těla, celé dni pouze leží v posteli, nemůže přece za ní utíkat! Zastavila se a podívala se zpět. Pán Novák opravdu utíkal a ještě při tom mával holí a řval: „Já tě zabiji! Já tě zabiji!“
Asi si to v té chvíli uvědomil taky, protože se zastavil, podíval se na svoje nohy, na hůl ve vzduchu, ještě jednou se ní zahnal směrem k Verči a zakřičel:
„Ty máš, kurňa, štěstí!“
A od té doby se tradovalo, že Verča dělá zázraky na počkání.

To když tam přivezli pana Nagyho, byl to přesně opačný případ – taky po mrtvičce, ale nemohl mluvit, zato se snažil, cvičil, dělal všechno. Chvíli mu sice trvalo, než pochopil, co po něm rehabka chce, ale Verča mu vše v klidu a pomalu několikrát opakovala, ukazovala a pán Nagy opakoval, snažil se.
Byl zrovna čas dovolených a logopedka si ještě k tomu zlomila nohu, tak se Verča rozhodla naučit snaživého pacienta mluvit sama. Nevěděla jak na to a tak pouze ukazovala na věci a pomalu několikrát opakovala:
„Strom…. strom…strom…“
Pán Nagy se snažil, opakoval po ní, po večerech ukazoval na věci kolem sebe a ptal se kolemjdoucích: „Strom? Tráva? Chodba?“
Čas utíkal. Den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem.
Po uplynutí šesti měsíců byl pán Nagy ve výborném stavu propuštěn domů.
V den odchodu přišel za Verčou s velikou kyticí. Slovy díků a chvály nešetřil.
„Ale to tady děláme běžně, že naučíme pacienta chodit.“
„Ano, ale vy jste mě naučila mluvit.“
„I to tu děláme běžně,“ bránila se Verča.„To taky není žádný zázrak.“
„To možná není, ale vy jste mě naučila česky a já jsem Maďar a za celý svůj život jsem ani slovo česky neřekl.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, Ze života a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

2 × four =