VĚŘ A VÍRA TVÁ TĚ UZDRAVÍ

VĚŘ A VÍRA TVÁ TĚ UZDRAVÍ

Tahle věta se stala mým heslem poté, co jsem se probrala po šesti týdnech z kómatu a ač velice nerada, vrátila se mezi živé.
Byla jsem totiž úplně ochrnutá a jediné, co jsem uměla, bylo otevřít oči. Dost dlouhou dobu jsem se pomocí otevírání a zavírání očí i dorozumívala. A bylo mi všechno úplně jedno. Nechtěla jsem totiž tady na tom světě být. Nelíbilo se mi tady, chtěla jsem se vrátit tam, na „druhý břeh“, kde bylo tak krásně, klid, láska, pohoda.
Ale byla jsem tady, na tomto světě.
Pak jsem uslyšela větu pana Wericha:

KDYŽ UŽ ČLOVĚK JEDNOU JE, TAK MÁ KOUKAT, ABY BYL

Zamyslela jsem se.
Tímto dnem začal můj tvrdý samotrénink a drezura. Předtím jsem totiž jako zdravá pracovala jako rehabilitační sestra, tudíž jsem k tvrdé drezuře měla velice blízký vztah.
Taky mi brzy došlo, že když se nenaučím mluvit a tvrdě se dožadovat svého, ani jedna z těch vět, které se staly mým heslem, mi nebude nic platná. A tak začal hodně tvrdý trénink a dnes vám všem můžu říct, že naučit se znovu mluvit je strašně těžké a náročné. Až tenkrát jsem pochopila tu zlost lidí, kteří se po mrtvičce znovu učí mluvit, jak a proč se vztekají, když jim to nejde. I to, proč často používají sprostá slova a nadávky.
Nebýt tenkrát několika hodně nepříjemných (a někdy i zlých) lidí okolo mě, možná bych to taky vzdala. Ale ta touha občas někomu říct, co si myslím (a někam ho poslat), byla silnější. Když ležíte úplně ochrnutý, otlačený, ubolený a sestra, která vás má otočit řekne jen: „na co“, mávne rukou a odejde, taky byste jí asi chtěli něco říct.
Tak jsem se začala učit na povel otevírat a zavírat ústa, vydávat zvuk, špulit rty a následně to všechno zesouladit, do smysluplného slova. No řeknu vám – dřina, kterou si stěží dovedete představit (zvláště pokud to chcete stihnout za několik týdnů a ne let).
Co se týče mého úplně ochrnutého těla, měla jsem velké štěstí, že jako bývalou rehabku mě mé kolegyně s velkou radostí honily, mučily a trápily celé hodiny.
Po půl roce tvrdé dřiny a mé neskonale pevné vůle, že se to jednou povede, se začaly některé mé do té doby úplně ochrnuté svaly hýbat.
A mé heslo „věř a víra tvá tě uzdraví“ slavilo vítězství. Nepřeháním. Bylo totiž mnoho doktorů, i zdravotních sester, kteří mi chtěli „pomoct“ pochopit, že už se nikdy v životě nepohnu. Logicky mi vysvětlovali proč to není možné, apelovali na moje znalosti z oblasti medicíny, na můj zdravý rozum… Teď chodili a divili se „to přece není možné“… „tady na tom CT“… „podle výsledků magnetické rezonance“… „to prostě nejde“…
Nechávala jsem je mluvit, myslela si své, ale když odcházeli, nikdy jsem si neodpustila větu: „věř a víra tvá tě uzdraví“.
Určitě měli někteří v tu chvíli chuť mě zabít. Místo toho mi začali vysvětlovat, že je to jenom dočasné, přechodné, že není možné… „A stejně jednou budu chodit“, trvala jsem na svém. „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl.“ A potichu jsem dodávala: „a ne hnil“.
Ne hodiny, ne měsíce, ale roky tvrdé dřiny, potu, období, kdy jsem znala jen tepláky a tělocvičny se odrazily na mých výsledcích – naučila jsem se chodit s jednou berlí! Medicínsky nemožné se stalo skutečností. Slavila jsem velké vítězství a chodila se ukazovat doktorům, kteří mě posílali domů umřít jako těžkého ležáka.
Pak ale přišla ta nešťastná autonehoda a já se ocitla úplně na začátku a devět let tvrdé dřiny bylo v háji. Objevily se pochybnosti – mělo to všechno smysl? Devět let strávených v potu v tělocvičně a zas sedím na vozíku. Jaký to vše mělo význam? Všechno se opakuje, akorát už dnes nemám tolik síly a asi ani víry – bohužel. Tak jsem zaměřila svoji píli jiným směrem – píši povídky, popisuji nejen své zkušenosti a zážitky a věřím, že někdo se pobaví, někdo se poučí, někdo se něco nového dozví. A pořád říkám – když už jednou člověk je, tak má koukat, aby byl.

Příspěvek byl publikován v rubrice Glosy a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

four + nineteen =