ŠÉF

Na nové místo v nemocnici jsem nastoupila po několikaleté praxi na lůžkové rehabilitaci, vcelku známé a vyhlášené. Takže jsem nastupovala bez obav a beze strachu.
Už od mládí si každé ráno před odchodem z domu trochu přimaluji oči (ne moc, pouze je trochu zvýrazním). Neviděla jsem tedy důvod, proč ne do nového zaměstnání.Tam mi moje nové kolegyně hned po příchodu do práce sdělily, že šéf bude určitě proti. A taky, že jo.
„Vy jste ta nová?“ Ozvalo se mi za zády.
Otočila jsem se a představila se.
„Vy jste namalovaná!“
„Ano,“ odpověděla jsem v klidu. „Podle nemocničního řádu nesmějí být pouze nalakované nehty. A to nemám.“ Ukázala jsem mu ruce. „O očích se tam nic nepíše, tak si oči maluji.“
Zalapal po dechu. Takovou drzost jistě nečekal. Raději se otočil a odešel.
„No tys tomu dala,“ hrozily se nové kolegyně. „Běž se mu omluvit.“ Nešla jsem, nechápala jsem proč a za co bych se mu měla omlouvat.
„Zasedne si na tebe,“ varovaly mě.
Stalo se. Každé ráno pár minut před sedmou kontroloval, jestli už jsem v práci. S tím jsem ale nikdy problém neměla, uznávala jsem totiž stejné heslo jako on – pracovní doba začíná v sedm, tudíž člověk už v sedm musí být převlečený v pracovním.
A taky mě každý den za pět minut půl čtvrté kontroloval, jestli už náhodou nejsem v šatně, nebo pod sprchou. Nikdy mě nenachytal. Zkusil to tedy jinak:
„Je pondělí, ve čtvrtek budete mít přednášku pro doktory na předatestačním o rehabilitaci u totálních endoprotéz.“
Uf! Knihy, rtg snímky, shánění vhodných pacientů… Ale problém to nebyl – svoji práci jsem milovala, byl to můj koníček (nebo spíš kůň). A z přednášení jsem také strach neměla. Jediný šok mi způsobil můj šéf, který si sedl do poslední lavice a celou dobu pečlivě poslouchal, aby mě poté bombardoval dotazy a připomínkami. Nedala jsem se a celá diskuse vypadala jako souboj nás dvou.
Po skončení přišel za mnou, dal mi ruku kolem ramen a silným hlasem na celý sál řekl:
„Vážení, představuji vám moji novou pravou ruku.“
Pak se otočil ke mně a dodal: „Paní kolegyně, děkuji.“
Tak takový šok jsem nikdy v životě do té doby nezažila. Jeden, ještě větší šok, mi o rok později opět způsobil můj šéf, když jsem zůstala zcela ochrnutá a on mi zařídil převoz do našeho nejlepšího rehabilitačního ústavu slovy:
„Dobře se mi tady o ni starejte! Potřebuji ji.“
Řekl to, i když už tenkrát věděl, že se už nikdy do práce nevrátím.

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, Ze života a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

twelve + 19 =