NEPOCHOPENÍ

„Můžu ti pomoct?“
Daria zvedla hlavu. Vedle ní stál sympatický, asi čtyřicetiletý muž. Usmála se:
„To budete hodný.“
Podala mu sáček s pečivem: „Kdybyste mi to dal do té tašky za vozíkem.“
„To je všechno?“
Přikývla. „Dnes jsme si vyšli s pejskem jenom na procházku. Nákup necháme na jindy.“
Usmál se: „Máš pravdu, je tak hezky.“
Trochu jí vadilo jeho tykání. To, že byli asi stejně staří, mu ještě nedávalo právo hned jí začít tykat. Myslela, že mu to dojde, když mu ona bude dál tvrdošíjně vykat.
„Do kostela chodíš?“ Zeptal se.
Opět přikývla.
„A nechtěla bys v neděli jet se mnou?“
Zavrtěla hlavou – taková nabídka po tříminutové známosti se jí zdála nevhodná. Aby nemusela nic vysvětlovat, raději se rychle rozloučila a odjela.
Když ho na druhý den viděla stát před obchodem, měla pocit, že na ni čeká. Chtěla se mu vyhnout, ale uviděl ji:
„Počkej, pomůžu ti.“
Vzal jí nákup a naskládal ho do tašky.
„Ukaž mi lístek, zkontroluji, jestli tě prodavačka neošidila.
„Ne, neošidila, děkuji.“
„A peníze ti vrátili?“
Ztuhla. O co mu jde? Co to má znamenat. Opět se teda raději rychle otočila a ujížděla k domovu. Pro jistotu začala jezdit do sice vzdálenějšího obchodu, ale na opačné straně.
Po pár dnech ho potkala i tam.
„Vydala ses daleko. S maminkou?“ Rozhlédl se kolem.
Nechápavě se na něho zahleděla.
„Rád bych se s ní seznámil.“
Zalapala po dechu: „S mojí maminkou? A proč?“
„Chtěl bych se jí zeptat, jestli tě občas pustí se mnou ven.“
Nevěřila vlastním uším: „Prosím? Ale já jsem již hodně dávno plnoletá.“ Ještě měla sto chutí ho poslat k očnímu.
„Promiň, nechtěl jsem se tě dotknout. Já jenom, aby věděla, kde jsi a s kým.“
„Proč?“ Nechápala. „Proč ji mám zatěžovat takovými hloupostmi, kdy jsem doma a kdy jsem venku. Když něco potřebuje, zavolá, jestli jsem doma, aby nešla zbytečně.“
Teď byl v šoku on: „Vy nebydlíte spolu? A proč?“
„A vy bydlíte s maminkou?“
Zasmál se: „To je něco jiného.“
„Proč? Protože já sedím na vozíku?“ V duchu napočítala do deseti a na vysvětlenou dodala: „A pokud potřebuji s něčím pomoct, mám na to asistenty. Nechápu, proč bych měla zatěžovat maminku.“
Otočila svůj invalidní vozík a zamířila k autu. Odemkla, přesedla a začala s nakládáním vozíku. Stál kousek dál a sledoval ji. Když zasunula klíček do zapalování, přiskočil k ní: „Počkej, neblbni, to není hračka.“
Zasmála se: „Milej pane, já mám řidičák už dvacet let a nikdo mi ho zadarmo nedal, musela jsem udělat stejné testy a jízdy jako vy. Možná i přísnější a dovoluji si tvrdit, že pokud nejste automechanik, tak o autech vím víc než vy!“
Chvíli přemýšlela, nakonec ale uštěpačně dodala: „Já nejsem mentálně postižená. Já ne.“ Zabouchla dveře a odjela.
Ještě chvíli tam stál a tupě za ní zíral. Nechápal to.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

1 + 7 =