JAK SI BEZPEČNĚ ROZHNĚVAT NĚKTERÉ LIDI

Někdy k tomu stačí opravdu málo – vyslovit nahlas, co si myslíte a mít jiný názor, nebo jen jiný pohled, jinou zkušenost.
Jako motto své první knížečky jsem dala větu: „čím více poznávám lidi, tím více miluji psy“.
I když knížečku si koupilo, dostalo, nebo dnes už i stáhlo asi jen tisíc lidí, ohlasů bylo vcelku dost. Zajímavé je, že na obsah knížky samé kladné a pozitivní reakce, ale tohle moje motto na titulní straně rozčililo pár lidí (ale opravdu jen pár, ale přece.).
Jedna slečna si to přečetla, s chutí se zasmála a když jsem jí řekla, že to není vtip, vyjekla na mě: „To nemůžete myslet vážně!“
„Ale ano, myslím,“ bránila jsem se a tím jsem považovala celý dialog za skončený.
Ona evidentně ne: „To si nemůžete dovolit! Vy ne!“ I když mohla být mojí dcerou, přísně se na mě podívala: „Pokud to neodvoláte, odcházím.“
Nepatřím k těm, co si stěžují na svůj osud, fňukají, jaký je těžký život na vozíku, jak je osud k nim nespravedlivý. Vůbec ne. Mám i veselé zážitky ze života na invalidním vozíku a ráda o nich mluvím – třeba když za mnou doběhl asi čtyřletý klučina, aby se mě zeptal, proč se vozím na vozíku, proč neběhám jako on. „Protože mám nemocné nožičky,“ odpověděla jsem. A on s vítězoslavným úsměvem se otočil ke staršímu bráchovi: „Já to říkal, že kecáš, když jsi mi tvrdil, že se vozí, protože se jí pouze nechce chodit! Já to věděl!“ No není to krásný veselý příběh?
Ani netvrdím, že všichni lidi jsou zlí a nespravedlivý. Ne. Ale prostě moje zkušenosti za těch už skoro třicet let na vozíku jsou takové, jaké jsou. Toť vše. Ale myslím si, že i když sedím na vozíku a jsem odkázaná na pomoc druhých lidí, můžu mít svůj názor a můžu ho vyjádřit aspoň ve své knize. Nebo ne?

Příspěvek byl publikován v rubrice Glosy a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

4 + five =