PROČ PÁN BŮH STVOŘIL MALÉ ŽENY

„Proč mi někdy nezavoláš?“ ptávala se Ilona Hany pokaždé, jak se potkaly. Ta jen sklonila hlavu a v duchu si pomyslela: „Protože hodinové telefonáty nesnáším a považuji je za ztracený čas. Už mě ani to, že sedíš na vozíku, nedojme a k ničemu takovému nedonutí.“ Občas sice měla kvůli tomu výčitky a připadala si strašně sobecká. Když ale měla náhodou – při třech dětech, manželovi a staré babičce chvíli volna – uvařila si kafe, sedla do křesla, položila nohy na stůl, zavřela oči a snila svůj krásný sen. Sen o bílých plážích, o moři, o louce plné květin, o lese, o tichu… ale v žádném případě neměla chuť hodinu poslouchat svoji přítelkyni a její věčné stížnosti. S oblibou si stěžovala úplně na všechno a na všechny.
Haně úplně stačilo, že ji musela poslouchat každé úterý od devíti do desíti – to pravidelně dělávaly spolu velký nákup na celý týden. Hana nikdy nechápala, proč toho tolik Ilona nakupuje, když jsou s manželem sami dva. Je pravda, že Ilonin manžel měl alespoň sto padesát kilo, zato Ilona, v botách a kabátu, s bídou čtyřicet.
Taky nikdy nechápala, že Ilonin manžel, který byl zdravý a minimálně o metr vyšší než manželka sedící na vozíku, byl v její přítomnosti jako beránek a nikdy si nedovolil mít ani jen vlastní názor, natož ho vyslovit. Přitom, kdyby se na manželku ze své výšky jen škaredě podíval a řekl, mlč!, stačilo by to. Že by byl dobrák od kosti? Nebo mu bylo manželky na vozíku líto? To se nedalo říct. Pravá příčina tkvěla v tom, že Ilona když se nadechla, mluvila a mluvila a mluvila… Zatímco na manžela ječela a ječela a ječela.
Hana se taky marně pokoušela představit si je spolu večer a v noci už vůbec ne. I když manžel musel Ilonu vzít do náruče a uložit ji do postele, pomáhal ji při vysvlékání, umývání, tolik intimních situací, kdo ví, jestli Ilona na něho ječela i při nich. Asi ano, aby ho ani náhodou nenapadly nějaké „sexuchtivé myšlenky“, jak říkávala. Když ho dvakrát v životě napadly, byla to pokaždé katastrofa a na to ona neměla chuť.
„Pokud jsi i při sexuálních hrátkách na něho ječela, nedivím se,“ neudržela se Hana. Ilona jen mávla rukou: „Chlap si nic jiného nezaslouží.“ V debatě dál nemínila pokračovat a tak rychle změnila téma: „Víš, proč Pán Bůh stvořil malé ženy?“ zeptala se. Hana jen zavrtěla hlavou.
„Přece proto, aby si mohly hodně vysoko vyskakovat. Čím jsem menší a čím je chlap větší, tím víc musím křičet a ječet, aby mě slyšel a poslouchal.“
Byla to zajímavá teorie a Ilona ji do puntíku praktikovala.
„A taky, aby nevěděl na čem je, nesmíš mu nikdy říkat pravdu, natož se k něčemu přiznat. Zatloukat! Zatloukat! Zatloukat! To říká i Plzák.“
Hanu její slova překvapila. „To ano, ale v souvislosti s nevěrou.“
„Vždyť jo,“ souhlasně přikývla Ilona. „Bavíme se přece o sexu, nebo ne? Já se miluji a moc ráda. To, že nemůžu na nohy, ještě neznamená, že nemůžu souložit. Pouze ne s tím mým. Je to dědek starý! Já mám ráda mladé zajíčky. Krásně voní a hned jsou připraveni. Stačí se jich zlehka dotknout, něco naznačit. Jsou tak rychlí, nedočkaví… Ne, jak ten můj starý. Všechno mu tak dlouho trvá. Než je připraven, než je hotový… Já mám ráda rychlost – šup!šup! a je to. A znovu. A znovu. To doma nemám. Proto musím na starého ječet. Preventivně, aby na mě nedostal chuť.“
Ilona doopravdy dokázala na jedno nadechnutí ječet snad půl hodiny, až byl chudák manžel, navzdory své výšce tak malinký, že s ním mohla dělat, co chtěla. Hana ale věděla, že manžel mlčí ze strategických důvodů – kdyby ústa jen otevřel, Ilona by ječela ještě další půl hodinu navíc. On ale potřeboval rychle vypadnout. Tak raději mlčel a doufal, že třeba zazvoní telefon. Stávalo se to dost často – soused a kamarád, když slyšel Ilonu ječet na celou ulici, vzal telefon, aby souseda vysvobodil. Spolu pak strávili večer u slivovice. Po vyprázdnění láhve šel kamarád domů a on pokračoval s nějakou lehkou děvou v tom, čeho mu jeho invalidní manželka nedopřávala.

Ilona jezdívala po městě, po obchodech, na nákupy vždy a všude autem.
„Přece si nebudu ničit ruce,“ říkávala.
Byla zbrklá a divoká a tak bylo jen otázkou času, kdy někoho, nebo něco zdemoluje. Naštěstí to tenkrát odnesly pouze nákupní vozíky u obchoďáku. Když se k Iloně přiblížil policista, který byl náhodou poblíž, začala ječet i na něho. I když to byl mladý a krásný zajíček.
„Co tady stojíte a koukáte?! Nemáte co dělat? Raději žeňte k zodpovědnosti toho blbce, který tady ty vozíky postavil! Ale to vy ne! Na chudáka ženskou – malou a nevinnou a …“ udělala dramatickou pauzu. „Na chudáka na vozíku, to si troufnete. Nadáte jí a určitě budete chtít i pokutu. Samozřejmě! Na chudáka na vozíku,“ zopakovala důrazně, „to si troufnete. Raději zjistěte, kdo sem ty koše dal a proč.“ Ilona ječela ještě dalších dvacet minut, dokud se jí překvapený strážník neomluvil a neslíbil zřídit nápravu. Jeho růžové tváře dráždily její fantazii, musela se ale ovládat. Ve hře teď bylo mnohem víc, než pár chvil rozkoše. Proto raději ječela dál:
„Kdo mi zaplatí tu škodu na autě? To není auto za pár tisíc, jestli jste si toho nevšiml. Kde mám na to, já chudák na vozíku, asi vzít? Manžel mě zabije!“ Opět dramatická pauza. „To vás ale nezajímá. Bude o jednoho chudáka míň. Buďte si jistý, že zažaluji supermarket a budu vymáhat náhradu škody, pokud ty manželovi rány přežiji.“
Mladý strážník se zarazil: „Manžel vás bije?“
„Ano. Neustále.“
Dál Hana neposlouchala, raději využila situaci a potichu se vzdálila. Těšila se, že si v klidu nakoupí a v blízké cukrárně si dá kávu. Těšila se ale předčasně. Sotva si sedla, ozval se za ní hlas:
„Viděla jsi? Tak se to dělá.“
Než Hana stihla cokoliv říct, Ilona pokračovala:
„Přece nebudu platit pokutu! Třeba by mi i nějaký bod vzal. Tak to teda zase ne!“ Na chvíli zmlkla. „ Co kdyby chtěli i náhradu za zdemolované vozíky,“ napadlo ji. „Copak kradu? Oni budou platit. Musí mi přispět na opravu auta! Viděla jsi, jak vypadá?“ Na vteřinu se zamyslela: „Už to mám, už vím!“ Usmála se od ucha k uchu. Vzala telefon a podívala se na hodinky.
„Nezapomněl jsi?“ Začala ječet do telefonu. „Určitě ano! Jsi starý sklerotik! Palice dubová! Došlo pivo. Upaluj ho koupit! Že jsem v obchodě? Přece nechceš, abych já, chudák na vozíku, se tahala s pivem. Já jsem malá a slabá. Upaluj!“ Hodila telefon do tašky: „Promiň, já teď musím letět, abych přijela domů, když starý odejde pro pivo. Mám nápad“

Jak se Hana později dozvěděla, Ilona vymyslela přímo čertovský plán. Souseda požádala, ať vytáhne z garáže staré plechy. Nechala je venku a vjela autem dovnitř. Na druhý den, když chtěla s autem jet do města, začala neuvěřitelně křičet na celou ulici: „Dědku starý! Slepý! Jak jsi tam včera vracel ty plechy?! Vždyť jsi poškrábal auto!“
„Já?“ Odvážil se oponovat překvapený manžel.
„Kdo jiný? Nikdo jiný tu nebyl, jenom ty. Tady jsi ho i promáčkl! Jsi normální?!“ Ječela a ječela a ječela.

Ten, kdo si myslel, že toho chlap jak hora, toho jednou musí mít dost, že to musí skončit nejméně vraždou manželky, nebo jinou katastrofou, se mýlil. Ilonin manžel to vyřešil úplně geniálně – půjčil si malý magnetofon a manželku při jednom jejím monologu nahrál. Když se příště nadechla, aby zase začala, předběhl ji a pustil pásku. Možná to odkoukal někde z televize, kdo ví, důležité ale je, že Ilona ani nestihla zavřít pusu.
Když přístroj ztichl, nečekal, než začne znovu ječet, otočil se a odcházel za svojí novou sexuální přítelkyní. Nemohl si pomoct, ale tyhle výbuchy ho vždy správně „nažhavily“. Už dávno ztratil chuť se po nich vrhnout na svoji ženu, povalit ji z vozíku na zem, jak o tom kdysi snil, strhat z ní šaty a vrhnout se na její tělo… Teď ho to pokaždé donutilo utíkat do města ke své nové přítelkyni a předvést ji jaký je chlap.
Jenom ve dveřích se ještě zastavil, otočil se a dodal: „Ten magnetofon ani neschovávej! Příště ho jenom zapni a jdi něco konečně dělat. já si to vyslechnu.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, Ze života a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

19 − fourteen =