KDYŽ UŽ ČLOVĚK JEDNOU JE, TAK MÁ KOUKAT ABY BYL

a já dodávám:
ABY ŽIL A NE JEN PŘEŽÍVAL

V této chvíli si mnozí z vás řekli: „tobě se to řekne“. A ti, co mě znají se jen usmáli a ti, co toho o mě ví víc, řekli: „no jo, už je to tady zas“.
Abyste věděli, že „se mi to jen tak neřekne“, sdělím vám, že taky sedím na invalidním vozíku, jsem kvadru (postižené i ruce i nohy), mám problémy s plícemi, žaludkem, játry, ledvinami… mám neuropatii… mám pokračovat? … moc dobře vím, co jsou to bolesti 24 hodin denně… stačí? Věříte mi, že se mi to jen tak neřekne? Že moc dobře vím, jaké je to těžké a přesto všechno za tou větou stojím.
Už mi pár lidí řeklo, že na mém místě by dávno spáchali sebevraždu.
Jako zdravá jsem pracovala v nemocnici, se mnou mladá pani doktorka, které po autonehodě zůstaly ochrnuté nohy. Jezdila po nemocnici na vozíku, pracovala v laboratoři. Neunesla to. A pokusila se o sebevraždu. Našli ji, zachránili, teď leží v posteli, sama se ani nenají, ani nenapije.
Vždy může být hůř.
Když jsem ze dne na den zůstala úplně celá ochrnutá, také bych nejraději spáchala sebevraždu, no mohla jsem pouze otevřít oči, i mluvit jsem se musela teprve učit. Trvalo půl roku, než se některé moje svaly začaly aspoň trochu hýbat. Dlouhého nekonečného půl roku. A bylo to asi proto, abych to vše pochopila, abych nemohla spáchat ten strašný čin.
Za tu dobu jsem přišla o práci, kde jsem byla víc než dobrá a která mě neuvěřitelně bavila, o závodní tancování, které byl můj život, o práci cvičitelky džezgymnastiky, o spoustu přátel, známých, o byt, o sny, o lásku…
V Hrabyni byla se mnou na pokoji paní na vozíku, veselá, krásná, obklopená spoustou lidí. Jednou tak přijela k mojí posteli a povídá:
„Pán Werich řekl – když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl.“
„Vám se to řekne,“ vzdychla jsem si. „Jste krásná, máte spoustu přátel…“
Já měla v té době 32 kilo – pár kostiček potažených kůží, pět vlasů na hlavě, tvář samou vyrážku od té jedovaté kontrastní látky.
A ona? Neřekla nic, usmála se a od té doby se začala starat o to, co mi oblékají, jak mě češou, domluvila mi dermatologa, začala mě brávat ven, mezi lidi. Získala jsem spoustu nových přátel a známých, kteří mě postupně navedli na to, že bych opět měla začít tancovat (i když na vozíku), že bych měla začít psát, že bych měla začít znovu žít a ne jen přežívat. Protože když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl.

Příspěvek byl publikován v rubrice Glosy a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

three × 5 =