DEKA JAKO SIGNÁL

Jako vozíčkářka musím každý den cvičit, jestli se mi chce, nebo nechce. Jinak bych totiž nebyla vůbec schopná pohybu pro svou ztuhlost na straně jedné a slabost (která nastupuje po pár dnech necvičení) na straně druhé.
To jistě mnozí z vás znají (i když vozík nepotřebují).
Člověk si na to zvykne, nic jiného mu totiž ani nezbývá.
Mám pejska, který je zároveň mým trenérem (to když bedlivě sleduje, abych moc neodpočívala, ale víc cvičila) a zároveň je mým masérem (to když se mi po cvičení prochází po zádech – to je paráda!).
Tohle všechno funguje, když se skutálím z vozíku na koberec. Nesmí tam ale být deka. Ta totiž funguje úplně jinak – na mého pejska působí jako výzva ke hrám, jako spouštěcí signál k mazlení a tulení. Pejsek totiž zastává názor, že mám cvičit na tvrdé podložce (na koberci) asi proto, abych to měla dřív za sebou, nebo abych snad u toho neusnula (zná mě).
A tak když se skutálím na holou zem, stává se z něho přísný cvičitel.
Pokud mě ale napadne dát si na zem deku a trochu si tak zpříjemnit cvičení, nemám šanci. Vyvolá to v něm totiž reakci, že pokud by uměl mluvit, tak by se s hurónským „hurá!“ vrhl na mě. Deku totiž bere jako výzvu, jako spouštěcí signál ke hrám, tulení a mazlení. V tu chvíli odmítá chápat slova jako: „ne!“, „nech!“, „pozor!“, „na pelíšek!“ – všechno tohle v tuto chvíli chápe jako „pojď!“, „tuli-tuli“, nebo až „lehni si na záda, budu tě škrabkat“.

Příspěvek byl publikován v rubrice O psech, Povídky a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

3 × 1 =