JÁ SE BUDU O TEBE STARAT

Když Mirka uviděla v příchozí poště dopis od Romana, srdce se jí rozbušilo. Prosil ji o schůzku:
„musím s Tebou mluvit. Osobně, ústně, prosím!“
Souhlasila. Pečlivě se namalovala, oblekla, objednala si taxi a nechala se odvést na smluvenou schůzku.
Roman čekal před cukrárnou s velkou kyticí. Pomohl jí dovnitř, zavezl ji ke stolu a chvíli ji přemlouval ať si dá nějaký zákusek, nebo aspoň zmrzlinu. Odmítla:
„Víš, že to nemusím, mně stačí kafe.“
„Ale dnes je výjimečný den,“ žadonil. „Nenech se přemlouvat, dej si něco.“
„Proč se mám nutit do něčeho, co ani nemám moc ráda.“
„Každá žena má přece ráda zákusky.“
Zavrtěla hlavou: „Mně fakt stačí ke štěstí kafe.“ A po chvíli pokračovala: „Co tak strašně důležitého jsi mi chtěl?“
Roman se usmál od ucha k uchu: „Já se k tobě přestěhuji.“
Chvíli na něho nevěřícně hleděla. „Proč?“ Vypadlo z ní. Byla v šoku z toho, jak je drzý, nikdy mu ani slůvkem nic podobného nenabídla. Líbil se jí, to ano, dobře se s ním povídalo, ale zatím se k ničemu dál nedostali, ani jeden z nich na to nespěchal. A najednou se hned chce k ní nastěhovat.
„Proč?“ Zopakoval po ní. „Proto, že chci.“
Zalapala po dechu.
„Jsi překvapená, že? Ale já se vážně chci o tebe starat.“ Chytil ji za ruku. „Mně vůbec nevadí, že jsi na vozíku.“
Nevěřila vlastním uším. Zhluboka se nadechla.
„Já vím, nemůžeš tomu uvěřit, ale je to tak.“
Mirka spíš nemohla uvěřit tomu, že něco takového mohl vůbec vypustit z úst. Byla v šoku z toho, jak strašně se v něm zklamala.
„Štěstím ani nemůžeš mluvit, viď?“
Teda sebevědomí ti neschází, napadlo ji.
„Já vím,“ pokračoval, „že nosíš inkontinentní pleny, nevadí mi to.“
Ale jí vadilo, že o tom začal mluvit. Zvedla ruku, aby ho zarazila. Chytil ji za ni:
„To se nedá nic dělat, stud musí stranou,“ začal rozvíjet svoje představy o jejich společném životě. „Neboj, zvykneš si. Ze začátku se asi budeš stydět, ale to přejde. Budu tě nosit v náručí, vysvleču tě, umyji tě, přebalím…“
Dál ho neposlouchala. Byla to úplně stejná slova, která před časem slýchala od Richarda: … budu se o tebe starat… budu tě na rukou nosit z vany… budu tě umývat… oblékat… budu … budu… A kvůli tomu se rozešli. Copak se všichni zbláznili? Copak ona je malé děcko? Pouze sedí na invalidním vozíku a ano, občas potřebuje pomoc, ale ne vnucenou a za každou cenu. Copak to nikdo nechápe?
„Ty mě neposloucháš,“ vytrhl ji z úvah Roman.
„Ale poslouchám.“
„Myslel jsem, že budeš štěstím bez sebe,“ řekl zklamaně. „Já ti tady nabízím, že se budu o tebe starat…“
„Občas potřebuji v něčem pomoct, to ano,“ řekla na vysvětlenou. „Ale ne ve věcech, které sama zvládnu. A taková hygiena, výměna inkontinentních pomůcek mezi ně, díky Bohu, patří,“ snažila se o vysvětlení.
„Nemusíš to dělat,“ skočil jí do řeči. „Já tě budu převlíkat, umývat, přebalovat…“
„Bože, Romane,“ teď mu skočila do řeči ona. „Ty mě neposloucháš? To zvládnu sama!“
„Ale já se chci o tebe starat! Já tě chci umývat, chci tě přebalovat…“
„Romane! Dost! Vzpamatuj se!“
Vstal: „Ty se vzpamatuj! Chtěl jsem ti obětovat celý svůj život. Chtěl jsem se o tebe starat! Ani mi nevadilo, že jsi na vozíku! Ale tobě slovo vděčnost asi nic neříká.“ Otočil se a odešel.
Mirka si vydechla. Ještě, že to z něho vylezlo teď a ne až později, až by… raději zanechala myšlenky typu co by, kdyby, zaplatila a odjela.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

14 − six =