PROKLETÍ MILIONÁŘŮ

Když Jiřina dorazila ke schodům, smutně si vzdychla. Nenadávala, nevztekala se. Proč taky. Protože si zdraví lidé na svojí vlastní zahradě udělali schodky? Je to přece jejich věc, jejich právo. Nebo snad proto, že ona sedí na invalidním vozíku? Ne, z toho už také dávno vyrostla. Dávno pochopila, že vztekat se, nemá cenu a k ničemu to nevede. To je prostě život. A ona má tu smůlu, že teď už ho musí celý prosedět na zadku.
Dobře věděla, že to takto dopadne, když pojede na tento sraz, k Ljubě na chalupu. Nemohla čekat a ani nečekala, že jenom kvůli ní překopou celou zahradu, přestaví dům, aby zlikvidovali schody, rozšířili futra… Ale chtěla jet. Je to už třicet let od doby, co se po maturitě rozešli každý jiným směrem. Nikoho od té doby neviděla. Většinu té doby strávila v rehabilitačních ústavech, v nemocnicích… Právě proto chtěla jet – ukázat, že žije, jak žije a že i na vozíku se žít dá. Chtěla vidět staré kamarády, možná doufala, že se jí tím vrátí zase kousek paměti, trocha dalších vzpomínek.
Věděla, že dřív, nebo později je stejně bude muset opustit a jako první odjet ze srazu zpět domů. Ne, že by spěchala, ale její bolavý zadek jí totiž stejně nedovolil sedět tam s nimi do rána. Tak teď si jenom vzdychla a otočila svůj invalidní vozík na cestu zpět. Přesněji řečeno – chtěla otočit svůj vozík na cestu zpět. Nešel. Zarazila se. Ale jen do chvíle, než si uvědomila, že za ní někdo stojí a drží vozík.
„Snad jsi nechtěla utéct? Můžu ti pomoct?“ Ozvalo se jí za zády.
„Štěpáne!“ Vykřikla.
Pustil jí vozík a objal ji kolem krku: „Rád tě vidím.“
„I já tebe,“ usmála se. „Ani nevíš jak.“ Na chvíli se zamyslela, pak ale mávla rukou: „Nebudeme počítat. Budeme se tvářit, že to všechno bylo včera, nebo před měsícem.“ Zasnila se: „Byly to krásné roky.“
„A veselé.“
Oba pokývali hlavami a na chvíli se vrátili o třicet let zpátky.
Po chvíli Štěpán uchopil ručky jejího vozíku: „Můžu?“
Přikývla. Pomalu projížděli zahradou okolo jezírka, smáli se a vzpomínali. Na trapasy, na výlety, na úlety… na krásné časy studentské.
Když narazili na malou lavičku, zeptal se jí: „Nevadilo by ti, kdybych si na chvíli sedl?“
„Ne,“ usmála se. „Vůbec ne. Je tady krásně.“
Posadil se naproti ní: „Moc ses za ty roky nezměnila.“
„Kecáš,“ zarazila ho. Pak ale mávla rukou: „To ty jsi dělal vždy.“
Na chvíli se na něho zahleděla: „Každý jsme se hodně změnili. I ty.“
„Zfotrovatěl jsem, že?“
Jiřina si ho důkladně prohlédla: „Neřekla bych zfotrovatěl. Spíš jen zmužněl.“
Teď se zasmál on: „To je to samé.“
„Ne,“ skočila mu do řeči. „Tobě ty roky prospěly.“ Zamyslela se: „Jak to, že nejsi znovu ženatý? A jen mi neříkej, že tě žádná nechce. Mně lhát nemusíš.“
Štěpán se zahleděl do dálky: „Když jsem nastoupil po škole jako mladý doktor, byl jsem skoro pořád v práci, zanedbával jsem rodinu a proto se žena se mnou rozvedla.“
„A?“ Vyzvídala Jiřina. „Nechtěla se časem vrátit? Nebyl to jen úlet, nebo její volání o pomoc, o tvoji pozornost?“
Přikývl: „Chtěla se vrátit. Hned potom, jak se dozvěděla, že jsem zdědil pár miliónů po tetičce.“
Jiřina se zarazila: „Promiň, chápu, že jsi ji nechtěl zpět, ale proč sis nenašel jinou? A neříkej mi…“
„Ne,“ skočil jí do řeči: „Ženy se na mě jen lepí. Všech věkových skupin, malé, vysoké, štíhlé, tlusté, blond, černé… Stačí kývnout prstem a mám v posteli, kterou chci.“ Na chvíli se odmlčel. „Jenže ony nechtějí mě, ony chtějí moje peníze, moje BMW, můj dům, moji jachtu… chtějí jet se mnou na Floridu…“ Smutně si vzdychl: „To není láska, to není přátelství.“
Polkl, zahleděl se na Jiřinu a pokračoval: „Zní to asi blbě, ale já ti závidím. Máš rodinu, která tě miluje takovou, jaká jsi, máš přátele, kteří ti pomůžou a ne snad proto, že za to něco čekají. Já mám kolem sebe lidi, kteří se tváří, že mě mají rádi, že mi rádi pomůžou… a ve skutečnosti? Nebýt mých peněz, ani se na mě nepodívají.“
Jiřina se zamyslela: „Myslíš, že všem šlo a jde jen o tvoje peníze, o tvůj majetek? Myslíš, že se tam v tom davu za celé ty roky nenašla jedna jediná osoba, která chtěla tebe? Která to myslela doopravdy?“
Štěpán zesmutněl: „Já nevím. Možná ano, možná ne. Nevím.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, Ze života a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

4 × three =