POLIBEK SMRTI

Ta zatáčka byla blbě klopená. Že jsme to přehnali s rychlostí, bylo vidět hned. Vyletěli jsme. Čekala jsem náraz, ale strom jsme těsně minuli. Ani jsme se jakýmsi zázrakem nepřevrátili. Vydechla jsem si: „paráda!“ – měla jsem chuť zařvat.
„Nic se nám nestalo! Je to dobrý! To je výborný!“
Auto letělo teď už po louce, už se nemáme kde převrátit, už nemáme do čeho vrazit. Tady už široko – daleko žádný strom není, ani nebude. Tady bude…
„Do prčic!“ Zařvala jsem a šlapala na brzdu, co to šlo.
„Bažina! Močál!“
Zatáhla jsem ještě i ruční brzdu v blahé naději. Pozdě. Auto sice udělalo hodiny, otočilo se čelem vzad… ale pozdě.
Už nemělo sílu vyhrabat se z bahna, do kterého se pomalu, ale jistě nořilo. Klesalo opravdu pomalu, po centimetrech. Ještě by šly otevřít dveře. Ale stejně by nám to nebylo k ničemu. Já i manžel jsme vozíčkáři, sami se z auta nedostaneme. Možná bychom se mohli vykutálet z auta ven… A co dál? Topit se tam? Každý sám?
Nedalo se nic dělat. Vůbec nic. Otevřít okýnko a volat o pomoc? Sem nikdo nechodil, z cesty sem také nebylo vidět a i kdyby nás někdo objevil, tak co? Stejně by nemohl nic dělat. Při každém pokusu o naši záchranu by se utopil v bahně také.
Oběma nám to došlo asi ve stejnou chvíli. Podívali jsme se s manželem na sebe.
Křičet? Plakat? – ztrpčit si poslední minuty života? Blbost!
Odepnula jsem bezpečnostní pásy a opřela si hlavu o manželova prsa. Objal mě.
„Pevněji, prosím,“ zašeptala jsem.
Začal mě líbat do vlasů a šeptat: „Odpusť mi, prosím. Byl jsem blázen, ale miloval jsem tě. I když jsem nadělal hromadu hloupostí, celý život jsem miloval jenom tebe.“
Slzy mi stékaly po tváři: „Je mi líto těch prohádaných hodin, je mi líto těch ztracených let.“
Bahno bylo studené. Ještě víc jsem se přitiskla k manželovi a on mě ještě více přivinul k sobě.
Moje ústa našla jeho a naposledy se na ně přitiskla v dlouhém, nekonečném polibku s příchutí bahna a s příslibem smrti.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

3 × 1 =