KOLIKRÁT JEŠTĚ

Michal zazvonil a čekal, že Hanka otevře dveře s kloboučkem na hlavě, slunečními brýlemi na nose, vedle dveří bude stát sbalená cestovní taška a kabelka, on to vše naloží, poté naloží Hanku…
Hanka mu otevřela ještě neoblečená, jenom v lehkém župánku:
„No konečně,“ vyjukla na něho. „Potřebuji tvoji radu.“
Otočila svůj invalidní vozík a zamířila do pokoje.
„Pojď a zavři, prosím tě.“
Michal poslechl a překvapeně následoval Hanku do pokoje.
Jedním pohybem si sundala župánek a zůstala před ním jenom v plavkách.
„Mám si vzít tyhle? Nebo … otoč se… už se můžeš podívat… nebo tyhle?“
Michal polkl. Hanka, i když na vozíku, byla žena, jak má být, se vším všudy, s krásnými plnými tvary, kterých se nemohl nabažit. Hltal ji pohledem.
„Otoč se,“ vytrhla ho z úvah. „Už můžeš… nebo raději tyhle?“ Náhle se před ním objevila v jiných, ještě provokativnějších plavkách.
„Nebo snad tyhle? Otoč se… už můžeš.“ Vyvalil oči. Tak to už bylo na něho moc.
Nevěděl, co udělat, co říct, kam se dívat dřív, kam se nedívat… Rychle dýchal, polykal a snažil se zachovat klid, snažil se ovládnout. Moc mu to nešlo, příroda je občas hodně silná. Na čelo mu začaly vystupovat kapky potu, po těle mu začal běhat mráz.
„Bože můj,“ šeptal.
Hltal ji očima a nevěděl přesně, jestli chce, aby s tou módní přehlídkou plavek už skončila, nebo ještě chvíli ne.
Nevěděl, co říct. Ani netušil, jakou barvu plavky měly, nemluvě o střihu.
Hanka ho chvíli s úsměvem pozorovala. Dosáhla svého, měla ho přesně tam, kde ho mít chtěla.
Ucítil její pohled. Zastyděl se. Věděl, že ví, co se s ním děje, že dobře ví, jak moc po ní touží. Zasmála se:
„Kolikrát se ještě budu muset převlíknout, než se na mě konečně vrhneš?“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

thirteen − 12 =