I PO SRÁŽCE S BLBCEM VYJDE SLUNCE

Ráno jsem vystrčila hlavu zpod peřin a otevřela jedno oko, abych zkontrolovala situaci. Venku bylo zataženo a vypadalo to, jakoby černé mraky seděly přímo na střeše domu. Do toho foukal vítr, určitě studený a já měla sto chutí zalézt zpět pod peřinu, zavřít oko a obě je otevřít až na jaře.
Jenže pejsek se potřeboval jít vyčúrat a já měla v lékárně objednané a odložené léky. Tak mi nezbývalo, než si udělat rozcvičku, obléct se a přesednout na vozík.
Hned po pár metrech za domem mě čekala ta nejhorší srážka:
„Proč sedíte na vozíku?“ Starší paní mi skočila přímo před kola.
Aniž by čekala na odpověď, dotyčná dáma pokračovala:
„Jezdíte ožralí v autě a potom abychom vás živili!“
„Neměla jsem havárku,“ odpověděla jsem a hledala cestičku, kudy uniknout.
„Aha! Ta moderní nemoc,“ řekla pohrdlivě. „Ta ereska, co? Já bych vás vyléčila, simulanti! Bič a nadělat vám devět dětí!“
Další pikantnosti si ušetřím. Ještě jich pár bylo, než se mi přece jen podařilo jí ujet.
Když jsem uviděla automat na kávu, řekla jsem si, že u kávy snad přijdu na jiné myšlenky.
Displej ukazující množství cukru se hloupě lesk a já se natahovala jako žížala, abych naň uviděla, když se za mnou ozvalo: „Mohu vám pomoci?“
Otočila jsem se. Hlas patřil vysokému mladému muži, který se navíc hezky usmíval.
„Budu ráda, děkuji.“
Nastavila jsem mu dlaň s drobnými: „Černou, bez cukru.“
Vhodil tam svoji dvacku a podal mi kelímek: „Peníze si nechte.“
„Ale…“ zaprotestovala jsem.
„Už jste někdy vyhrála? Třeba ve sportce?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„No vidíte – berte to jako výhru na los. Máte chvilku čas? Nebude vám vadit, když si tady vypiji kávu s vámi?“
Vzal si svůj kelímek, usmál se a labužnicky usrkl: „Miluji kávu. Černou, bez cukru.“ Napil se a pokračoval: „Víte, já jsem stará konzerva.“
Zasmála jsem se – mohlo mu být maximálně pět a třicet.
„Nesmějte se, fakt. Podle mě má káva chutnat jako káva a ne jako sladký cumel. Nebo třeba ryba – má chutnat jako ryba a ne jako česnek, nebo nějaké koření.“
Venku mě čekal pejsek, tak jsem nakoukla přes výlohu. V klidu tam seděl a sledoval dění kolem sebe.
„To je váš?“ Vytrhl mě z úvah onen mladý muž. „Taky mám pejska. Mohu vám ukázat jeho fotku?“
Ještě chvíli tam stál a povídal mi o svém pejskovi. Když dopil kávu, zeptal se, jestli ještě něco nepotřebuji a odešel.

Po cestě domů začalo pršet zrovna ve chvíli, kdy jsem se potřebovala dostat na opačnou stranu silnice. Auta, jak naschvál, jezdila jedna za druhým. Starší paní vstoupila do vozovky a zastavila je: „Pojďte, přece tady nebudete stát v dešti.“

Nejhorší je srážka s blbcem, ale když potom vyjde slunce, zahřeje to.

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, Ze života a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

4 × 5 =