DOMŮ

Najednou se mi začala točit hlava a všechno kolem se houpalo, horší jak na lodi za silné bouře.
„Co je?“ Zeptal se mě manžel. „Jsi strašně bílá a lítají ti oči.“
„Já nevím.“ Přiznala jsem se. „ Je mi hodně blbě.“ Urychleně jsem si lehla na zem a opřela nohy o zeď. Jsem zdravotník a vím, že se blíží oběhový kolaps, vím co to je a co to obnáší. Než omdlít a tvrdě se sklátit k zemi, raději se sama uložím a vyčkám. To bylo poslední, co jsem si uvědomila.
Když se mi nakonec přece jen podařilo opět otevřít oči, na hodinách bylo o dvě hodiny víc a nade mnou se skláněl manžel:
„Je ti líp? Spala jsi tak tvrdě…“
„Já nevím.“ Něco pořád nebylo v pořádku. Věděla jsem, že to říkám já a přesto jsem viděla na zemi ležet tělo, které to říkalo a já byla Bůh ví kde.
„To je divné.“ Opět – říkala jsem to já. Pořád jsem ležela na zemi a mluvila. Aspoň jsem měla ten pocit. Zároveň jsem ale jaksi shora viděla ležet na zemi tělo, které mluvilo.
„Co se to děje? Kde jsem? Která jsem já?“
Vůbec jsem nechápala, co se stalo a co se to děje teď.
Zkusila jsem si sednout na vozík a zajet na záchod. Všechno šlo, ale zároveň to bylo tak zvláštně jiné. Vše jsem prožívala, vnímala, ale zároveň, současně, jsem se na to všechno dívala odněkud shora a netýkalo se mě to. Slyšela jsem, co mluví to tělo, nechápala jsem a netušila, proč říká to, co říká a co mu jde, tomu tělu tam dolu.
Raději jsem si opět rychle lehla na zem.
Za chvíli už jsem zase byla v tom těle, cítila chlad od země, cítila bolest, jak jsem se kousla do ruky, abych se vzpamatovala. Na chvíli to pomohlo.
„Která vlastně jsem já? A budu zase někdy jedna? Proč se to stalo? A co vlastně se to stalo? Proč jsem tady dvakrát?“
Milion otázek a vůbec žádná odpověď.
„To není schizofrenie,“ uklidňovala jsem se. „Nejsem dvě osoby. Mám pouze jedno tělo a půl duše v něm a půl duše mimo. Asi proto, že jako duše se chci vrátit Domů, ke svému Nebeskému Otci a přitom vím, že mám tady, na zemi, ještě nějaké povinnosti.“
Byla jsem z toho úplně mimo a netušila, co dál a co bude.
„Mám tě zavést do nemocnice?“ Zeptal se mě manžel.
„A co jim řekneš? Že jsem uvízla někde na půl cestě?“ Zeptala jsem se.
Uvědomila jsem si, že to musím začít řešit, protože stav se neměnil a mně to už přestávalo být příjemné. Mluvit a nevědět co a proč, vše vidět ze dvou stran, ze dvou úhlů, přemýšlet tak a současně přesně opačně – začínalo to být na psychiatra, na blázinec. A taky nepříjemné.
Moc jsem to tady, na zemi, chtěla opustit, odejít dobrovolně a plná radosti z tohoto světa a vrátit se tam, kde už jsem jednou měla to štěstí nakouknout. Těšila jsem se na ten návrat, moc jsem si ho přála, moc jsem po něm toužila. To pochopí jen ten, kdo dostal tu krásnou možnost tam, za hranici nenávratna, nakouknout.
V poslední chvíli jsem si vzpomněla na moji maminku, kterou bych tady, na této zemi, zanechala v slzách, na její bolest a taky na mého pejska, který stál nade mnou a zoufale mi olizoval tvář.
Najednou mi ho také přišlo líto, jak moc se snaží o můj návrat.
Tak jsem se rozhodla nechat vše na Pánu Bohu a začala jsem se modlit: …“ne má, ale Tvá vůle ať se stane…“
Opět se se mnou všechno zatočilo, úplně strašně. Všemi směry současně. Měla jsem pocit, že se mé tělo trhá na milion kousků, letí miliony směry pryč a zase zpět a lepí se, jedna část vráží do druhé… pata do hlavy… oko do kolena… strašné, bomba v hlavě… napětí… křik… pláč… řev… tlak… výbuch!… Pak už jen ticho. Tma. Nic. Prázdno.
A dál už jen tma a ticho a tma a ticho.
Nevím, jak dlouho.
Vlhko a chlad na tváři – to bylo první, co jsem v tom tichu a v té tmě začala vnímat.
A smutné kňourání, možná pláč, nevím. A zase vlhko na tváři. Asi něčí jazyk s prosbou „otevři oči, vrať se, prober se“. Ještě jsem chvíli váhala – mám?
To naléhání ale bylo veliké.
Tak jo – otevřela jsem oči. Pořád jsem ležela na zemi.
„Ty jsi tak tvrdě spala, až se mi zdálo, že ani nedýcháš. Už je ti líp?“ Manžel se nade mě skláněl a evidentně nic nechápal. Stejně jako já.
Jenom můj pejsek lítal radostně kolem a šťastně vrtěl ocáskem.

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, Ze života a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

11 − 4 =