ZIMNÍ VZPOMÍNÁNÍ

Zima. Sníh. Haldy sněhu. Krása. Jako zdravá jsem zimu milovala. Žila jsem na Slovensku a tak nebyl problém každý víkend, každou volnou chvilku strávit na horách, na sněhu, na lyžích.
Pár let jsem i jako vozíčkář ještě jezdila na hory, na monoski. Krása!
Jenže roky přibývají a člověku na invalidním vozíku přibývá i zdravotních problémů.
A tak sedím doma, za oknem sleduji poletující sníh. Vločky jsou krásně bílé a křehké jako byla i Katka. Vždy mi ji připomenou.
Byla to má dlouholetá přítelkyně i navzdory tomu, že jsme byly protiklady. Jako slunce a tma. Ona světlá, drobná, tichá, neskutečně křehká.
Když jsem k ní přišla na návštěvu, všude u ní bylo ticho, svíčky, svaté obrázky, křížky…
Já tmavá, veselá, milující tanec, rock, motorky, vychovávaná v přísně ateistickém duchu …

Nechápala jsem ji. Tenkrát ne.
A přesto všechno, nebo možná právě proto, z nás byly moc dobré kamarádky.
Po škole se ale naše cesty rozešly hodně daleko – ona pracovala v největší bance na Slovensku, já na opačném konci republiky na rehabilitačním oddělení. Dělily nás stovky kilometrů a mobily, ani maily tenkrát ještě u nás nebyly.

O to větší radost jsem měla, když jsem ji uviděla jako jednu z mála poté, co jsem se po nešťastném vyšetření probrala z šestitýdenního kómatu.
Byla to totiž právě ona, komu jsem chtěla říct o svém zážitku z klinické smrti, o svém setkání s Bohem… Jí jsem to vše chtěla říct. Věděla jsem, že ona mi bude naslouchat, že ona mě pochopí. Všichni ostatní se mi tenkrát snažili vysvětlit, že to byl jen sen.
Nadšeně jsem jí popisovala tmavý tunel, světlo na jeho konci, nekonečnou Lásku… moje setkání s Bohem, povídání si s ním…
Katka mě poslouchala, ale nebyla ani nadšená, ani překvapená.
„Já tohle všechno už mnoho let znám a zažívám každou chvíli,“ řekla mi tiše. „Já vím, co to je a jaké to je.“
Na druhý den mi povídala o divném snu, který měla:
„Byla jsem v kostele, vdávala jsem se, jenom ženicha jsem nikde neviděla.“
„Já vím, on tam skutečně nebyl. Ale ty jsi byla nádherná,“ doplnila jsem ji.
Překvapeně se na mě podívala.
„Já jsem zase ve svém snu tam, na té tvé svatbě totiž byla. A ženich tam skutečně nebyl.“
Význam těchto snů jsme pochopily až za rok, kdy mi Katka oznámila, že odchází do kláštera. V Polsku otvírali nový klášter a brali tam ženy do čtyřiceti let věku. Katka měla třicet osm.

Pro splnění svého snu dokázala opustit krásný byt, lukrativní místo s luxusním platem, rodinu, přátele…
Možná tušila, že už nebude dlouho tady, na zemi.
Byla tak krásná, křehká, bílá, jako ty vločky. A proto mi ji vždy připomenou.
Ale nejen to. Tato vzpomínka mi vždy vlije do žil novou víru – že člověk se nemá nikdy vzdávat, nikdy nemá házet flintu do žita, protože pokud bude věřit, doufat, nebát se jít vpřed a dokáže se něčeho i vzdát, nikdy není na nic pozdě. A i ten zdánlivě neuskutečnitelný sen se mu může splnit.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

five × 1 =