JAK JSME MALOVALY VELIKONOČNÍHO PSA

Když mi Hanka zavolala, že budeme odpoledne malovat velikonoční vajíčka, zrovna u toho byla Dáša:
„Super! Už se těším!“ Poskočila.
Vůbec jsem nesdílela její radost. Proto, že sedím na invalidním vozíku, se všechny společné akce konají u nás a vůbec nezáleží na tom, jestli o to stojím, nebo ne. Holky prostě nechtějí, abych se cítila mimo, tak se o tom ani nedebatuje a všechny to berou jako samozřejmost a vždy bez ptaní dorazí k nám.
I když já mám občas na jejich ztřeštěné nápady úplně jiný názor. Jako třeba teď. Velikonoce jsou pro mě svátkem Zmrtvýchvstání Krista a tzv. pohanské zvyky jdou jaksi mimo mě. Ale s tím nic nenadělám a tak když přítelkyně chtěly malovat vajíčka, jen jsem si vzdychla a začala chystat: vajíčka, barvy, vosk, štětce, špendlíky a všechny ty potřebné věci kolem.
Hanka dorazila jako první i s několika rolemi krepového papíru. Sice jsem nechápala proč, ale „jistě to bude nová technika“, napadlo mě.
Taky, že jo.
„Schovejte barvy, letos budeme malovat krepovým papírem. Chce to pouze vodu a gumové rukavice, ta barva jde blbě z rukou dolů.“ Začala Hanka vysvětlovat. „Krepák namočíš do vody a obtiskneš na vajíčko. Potom jinou barvu krepáku, jinak ho pomačkáš, jiný tvar, jiná velikost a síla, jiný obrazec…“ Potom se podívala na mě: „To zvládneš i ty. Žádné šikovné prsty na to nepotřebuješ.“
Tak jo. Trhaly jsme, mačkaly, obtiskovaly. Výsledkem byla divoká moderní vajíčka. Picaso by měl radost. Byla víc divoká a nepochopitelná, než jeho obrazy.
„Kdyby tak ještě byla ta vejce hranatá…“ napadlo kohosi a my začaly rozvíjet teorii o snášení hranatých vajec a jejich vlivu na slepičí zadečky.
Vymýšlely jsme, tvořily (jestli se tomu „tvoření“ dalo říct) a použitý mokrý krepový papír jsme házely na hromadu za sebe na zem, na kterou jsme předtím rozprostřely velký igelit, aby ani koberec, ani dlažba nepřišly k úhoně.
Myslely jsme úplně na všechno. Pouze jedna maličkost nám unikla. Zapomněly jsme na krásnou Dášinu fenku Sáru, která byla krásně sněhově bílá. Teda původně byla. Do té doby, než jsme začaly s malováním a s odhazováním mokrého barevného krepového papíru.
Sára, jako správný hodný pejsek si potichu hrála, nikoho nerušila. Hrála si s hromadou mokrého barevného krepového papíru.
Když jsme ji uviděly, musely jsme uznat, že ona je to nejkrásněji pomalované velikonoční vajíčko.

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, Ze života a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

nineteen − 19 =