TAKOVÝ NORMÁLNÍ DEN část 2.

Jednu ruku natahuji, co to jde nahoru knoflíček po knoflíčku a na druhé se snažím o pár centimetrů se nazvednout a dosáhnout tak potřebného tlačítka.
Tato výtahová akrobacie trvá tak dlouho, než se mi to nakonec povede, nebo než se Bůh slituje a unavený smíchy mi tam pošle nějakého člověka, který mi tlačítko zmáčkne a odešle mě směr domov.
Po tomto výkonu většinou následuje tvrdý dopad zpět na vozík, protože už mi nezbylo sil na to, abych se v klidu a pomalu usadila zpět.
Tak jednou muselo zákonitě dojít k tomu, že vozík tyto tvrdé návraty nevydržel. I když jsou vozíky stavěny na větší zátěž a vydržet musí kde-co, přece jenom za ty roky už měl asi dost, těch mých tvrdých dopadů.
Takže jak jsem dopadávala po své výtahové akrobacii zpět na sedačku vozíku, uvědomila jsem si, že něco není v pořádku, že padám nějak moc dlouho. Sotva jsem si tohle uvědomila, už jsem to i pocítila. Moje sedací část ihned poznala rozdíl mezi dosednutím na vozík a na tvrdou zem.
V tu chvíli se zrovna otevřely i dveře výtahu (opět si mě mezitím někdo přivolal) a já pouze bezmocně přihlížela, jak jedno kolo mého rozbitého invalidního vozíku opouští výtah a vydalo se na chodbu asi druhého patra, ani nevím. Nikdo tam totiž nebyl. Dveře se zase zavřely, a já zůstala sedět ve výtahu na zemi. Nic jiného mi ani nezbývalo, než sedět, čekat a doufat, že si mě někdo přivolá a vysvobodí mě.
Neměla jsem totiž nejmenší šanci dostat se sama ven. Na žáden knoflíček jsem ze země nedosáhla. Ani na zvonek, ani na tlačítko otevírání dveří. Ale to by mi stejně nepomohlo. Při pokusu vylézt by mě akorát tak scvakly dveře, protože snímací senzor by mě nezachytil, je výš ne já.
Tak jsem si tam seděla na zemi a doufala, že nezhasne světlo, že nevypnou elektriku, jako ráno a že si mě snad brzy někdo přivolá.
Nepřivolal. A světlo zhaslo. Aspoň, že tu elektriku nevypnuli, takže jsem měla naději na brzkou pomoc.
Tak jsem se tedy zatím opřela do rohu výtahu, zavřela oči a začala snít. Nic jiného jsem ani v tu chvíli dělat nemohla. Snila jsem o tom, že je venku třicet a sluníčko krásně hřeje, o tom, že zpívají ptáci, ležím v trávě a je mi krásně …
Výtah zahrkotal, zahučel a rozjel se. Nevěděla jsem, jestli mám být ráda, že mě snad konečně někdo objeví, nebo mám být mrzutá, že mi někdo ukončil tak krásný sen o létě. První možnost ale zvítězila a já se začínala připravovat na záchranu.
Výtah zastavil, dveře se otevřely:
„Á! Pardon,“ ozvalo se.
Než jsem stihla cokoliv říct, dveře se zase zavřely a já pouze slyšela, jak můj možný zachránce utíká po schodech dolů. Takže zase nic. Výtah stál, světlo zhaslo a já opět upadala do krásného snu o létě, o slunci, o lásce…
Hrk! Hrk!
„Už zase?“ Zabručela jsem. Někdo si mě opět přivolal. Poučena z předchozího nezdaru, řvala jsem“ „Pomóc!“
Zabralo to. Soused (nevím v kolikátém patře) zablokoval dveře a chvíli na mě tupě zíral:
„Co tady řvete?“ Po chvíli ještě dodal: „A blokujete výtah?“ Pohledem zhodnotil celou situaci: „A máte o kolečko míň.“ – doufám jen, že myslel na vozíku.
„Právě z toho důvodu tady blokuji výtah a hulákám. Sama se ven nedostanu.“
Pochopil. „A kde máte to kolečko?“
„Nevím,“ řekla jsem po pravdě. „Ujelo. Nevím kde a nevím kam.“
Soused se podíval na hodinky: „Tak jo.“
Začal mačkat jedno patro po druhém, na každém vykoukl ven a hledal scházející kolečko.
Ve třetím měl štěstí. Nebo spíš já?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

one × 3 =