TAKOVÝ NORMÁLNÍ DEN část 3.

„Vydržte! Neujeďte mi,“ řekl a vyběhl do chodby.
Dobrý vtip, napadlo mě. Dveře se opět zavřely a já se jen modlila, ať mě teď nikdo nepřivolá.
Bůh mě miluje! Nikdo mě nepřivolal a můj zachránce se za chvíli vrátil i s kolečkem do výtahu. Chvíli přemýšlel, pak zmáčkl tlačítko pátého patra. Tam nejdříve vyhodil na chodbu všechny části mého vozíku, poté mě chytl za nohy a tahal mě ven. „Proti srsti“ to nebylo moc příjemné, ale na vybranou jsem neměla.
Poté mě i s troskami mého vozíku opustil, aby se za chvíli vrátil i s kufříkem nářadí a šroubečků.
Hledal, utahoval a zase hledal a zase utahoval…
„Jak už ho máte dlouho? Neměla byste si už koupit nový?“
„S pojišťovnou je teď problém a padesát tisíc na nový nemám.“
Vytřeštil na mě oči: „Snad pět tisíc, ne?“
Usmála jsem se: „Já potřebuji odlehčený, speciálně malý … padesát.“
„Tak to ho raději zprovozníme,“ řekl jen a pokračoval v utahování.
Po chvíli ho vyzkoušel, posadil mě na něho a odvezl do výtahu.
S vědomím, že hodní lidi existují všude kolem a s úsměvem na tváři jsem vyrazila ven. Po ujetí pár metrů mi před vozík skočila starší paní a začala na mě řvát: „Co tady zmatkujete?“
Než jsem se stihla jenom nadechnout, pokračovala: „Co nesedíte doma?!“
Nechápavě jsem zvedla obočí: „Já … já …“ zakoktala jsem v šoku. „Jedu do lékárny?“ Začala jsem vysvětlovat, ani nevím proč.
„Chcete nám zruinovat pojišťovnu?“ Zařvala na mě. Pořád jsem nechápala. Léky, pro které jsem si jela, si plné hradím.
„Ano, nejdřív vozík, potom lázně, potom léky, potom kdo ví co ještě!“ Řvala na mě dál.
Moje dobrá nálada ze spraveného vozíku byla rázem ta tam. Potřebovala jsem si ji nějak spravit a tak jsem si slíbila kafe, když budu mlčet a dotyčné raději rychle ujedu. Snaha byla, ale postarší dáma se jen tak nemínila vzdát:
„Nejdřív chlastáte, pak bouráte a my abychom vás teď živili!“
Začala jsem nahlas děkovat Pánu Bohu, že mi nedal sílu do rukou, jinak bych ji asi praštila.
„Ale já nejsem po žádné bouračce a už vůbec nechlastám!“ Měla jsem toho plné zuby. Jsem dospělá žena, mám už svoje roky, tudíž nemá právo takto se mnou mluvit jenom proto, že jsem malinká a sedím na vozíku! Hnula mi žlučí. Můj vztek stoupal. Bude zle!
„Kafe, kafe, kafe!“ Opakovala jsem si nahlas. „Buď zticha a bude kafe!“ Slibovala jsem si dál, abych se uklidnila.
„Pryč! Rychle pryč!“ Nesmím vybuchnout!
Plná zlosti a vzteku jsem se opřela vší silou do kol, s odhodláním jet i přes mrtvoly. Můj pohled musel asi vraždit, neboť ženská ztichla a zděšeně uskočila bokem.

U automatu na kávu jsem se zarazila – tlačítko na černou bez cukru bylo úplně nahoře a ani vytrénovaná svojí výtahovou akrobacií bych na něj nedosáhla.
V tu chvíli se za mnou ozval hlas: „Můžu vám pomoct?“
Chlap jak hora se k tomu všemu ještě i usmál. Moje zlost a vztek byly rázem pryč.
„Prosím černou bez cukru.“
Usmál se po druhé: „Konečně někdo, kdo ví, jaká káva je jediná dobrá – černá bez cukru.“
Nabízenou dvacetikorunu odmítl se slovy: „Už jste někdy v životě vyhrála? Třeba na los, nebo ve sportce?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Tak to berte jako výhru.“ A po chvíli se ještě zeptal: „Máte chvilku čas?“
Zaváhala jsem. Co to má znamenat? Co chce?
Viděl moji nejistotu: „Já jenom, že bych si dal kafe taky a vypil ho tady s vámi.“
Ulevilo se mi: „Jistě.“
„A můžu vám ještě ukázat fotky svého pejska a povídat vám o něm?“
„Budu ráda,“ odpověděla jsem.
Seděla jsem s úplně cizím mužem u automatu na kávu, povídala si o psech a libovala si, jaký krásný den, plný hodných lidí…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

twenty + 12 =