K JARU PATŘÍ LÁSKA

Míša vyjela na svém invalidním vozíku před dům. Zastavila a rozhlédla se kolem. Sluníčko svítilo, i když zatím velice opatrně. Konečně po té dlouhé zimě. Dokonce se zdálo, že i hřeje. Bylo to příjemné. Z ještě studené země začaly kde – tu vykukovat první zelené stébla trávy. I ten vzduch už voněl jarem. Jarem, teplem, sluncem.
Míša se usmála.
V dálce uviděla kluka a dívku, možná spíš ještě ve věku dětí než mládeže, jak se drží za ruce a něco si vesele prozpěvují.
„No jo, k jaru patří láska,“ vzdychla si.
„Vždyť už staré přísloví říká, že láska je mocná čarodějka a dokáže vyléčit i každou bolest. Člověk, který je milován a který miluje, se častěji a více směje, je šťastnější a spokojenější.“ Najednou si uvědomila, že tohle všechno zrovna dnes četla.
K jaru prostě patří láska, člověk by neměl být sám. Věděla to a navzdory tomu žila sama a samotu vyhledávala.
Dva krát v životě potkala muže, se kterými by chtěla strávit zbytek života. Ale nebylo jí dopřáno.
První byl bubeníkem tenkrát hodně známé kapely. To byla ještě zdravá.
Sympatie byly oboustranné. Zval ji na jejich zkoušky, brával ji na všechna jejich vystoupení, koncerty, říkal, že je jeho maskot, který mu nosí štěstí. Jezdívali spolu na výlety do přírody blízké i vzdálené kdykoliv, kdy měl aspoň půl den volna. Bylo jim spolu krásně. Povídali si o všem možném i nemožném, smáli se každé hlouposti, zblízka pozorovali mravence … Bylo to všechno moc hezké.
Tak dobře si rozuměli i proto, že on se nesnažil donutit Míšu k návštěvě u něho doma, ani se vnutit na návštěvu k ní, v přírodě se nikdy nesnažil o něco víc.
Jednou jim došel benzin a oni museli kus auto tlačit, než se jeden motorkář slitoval a nabídl jim v kanystru pár litrů benzinu. Bez trychtýře ale, ten si museli vyrobit z kousku papíru, ale improvizace a výmysly patřily k nim.
Poté zajeli bokem, vylezli z auta a lehli si vedle sebe do trávy. Chytl ji za ruku a ona věděla, že se něco stane, jen netušila co.
„Kdybys byla aspoň o deset let starší, už dávno bych si tě vzal. Jsi tak krásná, tak skvělá. Přesně podle mých představ a snů. Ještě nikdy mi nebylo s nikým tak dobře.“
Jeho slova jí vyrazila dech. A ta následující úplně:
„Jenže já jsem na starší ženy,“ pokračoval. „Promiň, prosím, jako muž ženu tě milovat nedokážu.“
Bylo to tak kruté a krásné zároveň.
Ještě dlouho za ní jezdil i poté, co měla ten nešťastný úraz a zůstala na vozíku. Pokaždé, když měl pár dní volna, jezdil za ní do nemocnic, do lázní, nosil ji v náručí, brával ji na výlety jako kdysi. Nic nebyl problém, bariéry neexistovaly.
Pak odjel s kapelou na turné do Francie a už se nevrátil.
Scházel jí. Ještě i dnes, po tolika letech.
Pak potkala v lázních Vaška. Byl to neuvěřitelně chytrý a vzdělaný pán o 22 let starší. Překládal knihy z mnoha jazyků a ani vozík mu nebránil v tom, aby procestoval kus světa, nebo jen tak jezdil na chalupu na ryby, četl obrovskou spoustu knih v originále.
Povídali si spolu celé hodiny, celé večery až dlouho do noci.
Mnoho let po jejich seznámení ji ještě psával krásné dopisy, které vždy začínaly slovy:
„Má nejdražší přítelkyně, jsem šťasten, že Vám můžu opět napsat.“
Celé ty roky si vykali – on byl pro ni Pan Někdo, stojící vysoko na piedestále a tak neměla odvahu mu nabídnout tykání, příliš si ho na to vážila, ale i vzhledem k velkému věkovému rozdílu na to nikdy nenašla odvahu.
A on byl vysoce inteligentní pán ze staré školy, který by si asi nikdy nedovolil nabídnout tykání ženě jako první, nebo ji pozvat k sobě do Prahy.
Jeden zůstal ve Francii, druhý v nebi…
Tak tam teď seděla sama na vozíku, vyhřívala se na sluníčku a vzpomínala.
K jaru patří láska, ano, ale nevěřila, že by do třetice měla takové štěstí na někoho tak skvělého, tak výjimečného, jako byli tihle dva muži jejího života.

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, Ze života a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

9 + 6 =