MOR

Naďa utíkala, co jí síly stačily. Hodiny strávené v posilovně a při běhu jí teď hodně pomohly. Co víc, zachránili jí život. Utíkala totiž o život. Doslova a do písmene.
Vběhla do domu a zamkla za sebou všechny bezpečnostní zámky. Vydechla si. Zadní vchod byl také zamčený a zabezpečený velkou, silnou závorou, oknům dnes ani nestihla odemknout okenice. Teď byla za svoji ranní lenost vděčná.
Za zády slyšela cvakání kliky a rány do zamčených dveří. Zůstala v klidu. Ale jen do chvíle, kdy se v silných dřevěných vstupních dveřích začaly objevovat drobné prasklinky od silných ran a přes ně vnikaly dovnitř dlouhé, ostré, zahnuté drápy.
„To ne! To není možné!“ Hrůza jí sevřela hrdlo.
„Bože to ne!“
Rozhodla se utíkat dál. Musela utéct, schovat se. Ale kam? Z haly vedly troje dveře – do zahrady, do pokoje a na půdu.
Horečně přemýšlela – do zahrady, dálka, volnost, svoboda. Na jak dlouho? Ta bestie, ta hrůza by ji za chvíli dohonila. Zahrada, to by byla jistá smrt. Ta nestvůra by hned za dveřmi zacítila její pach a její horký dech. Šla by najisto. A je neskutečně rychlá, to by byl její konec.
Druhé dveře – do pokoje. To by byla past, tam by se ta bestie dostala. Našla by ji ve skříni, pod postelí, v peřinku, všude.
Zbývala jí třetí a jediná možnost – půda.
Proběhla teda chodbou, dveře na půdu za sebou zamkla, aby získala chvilku času a utíkala dál. Děkovala Pánu Bohu, že to tady znala, že tady měli tajnou skrýš. Věděla bezpečně kudy utíkat, po kterých deskách, kam šlápnout, kam skočit, aby nespadla. Vlezla do stohu se slámou. Věděla, že za ním je zeď s tajnými dveřmi. Tak tajnými, že je neznalec sotva objeví.
Rychle vklouzla dovnitř a dveře za sebou zasunula a zajistila. Před ně postavila ještě i skříň, která měla zadní stěnu z nějakého silného kovu.
Věděla, že tady je v bezpečí. Tady ji ta nestvůra nikdy nemůže najít. Z půdy je to normální štítová zeď. A její pach, ani teplo, které vydává její mladé tělo, přes kovové dveře neucítí.
Naďa si lehla na postel a znovu děkovala Pánu Bohu za tuto malinkou skrýš. Jenom postel, chemické WC, 12 láhví s balenou vodou a kilová krabice piškotů, sušenek a sucharů. Už asi dávno prošlých, ale to ji teď netrápilo. Moly, ani červy v nich nebyly, tak co.
Věděla, že je v bezpečí a to bylo teď to hlavní. Pro jistotu vypnula mobil, aby se jí zbytečně nevybíjel, ještě ho bude potřebovat a v klidu usnula.
Netušila, jak dlouho spala. Na hodinkách sice měla osm hodin, ale jestli ráno, nebo večer, to už ne. Nebylo tady ani okno, ani nikde žádná skulinka, kudy by dovnitř pronikalo případné světlo zvenčí. Byla to daň za její život. Ale to ji už teď netrápilo.
Zacvičila si, najedla se, napila a opět se schoulila v posteli do klubíčka. Věděla, že si potřebuje odpočinout, nasbírat síly a ani v nejmenším se jí nechtělo vylézat ze svého bezpečí.
Kdo ví, jak dlouho ji bude ta nestvůra hledat.
Jenom nechápala, proč zrovna ona. Proč si to vybralo zrovna ji? A co to vlastně bylo? Vypadalo to jako mumie, akorát obvazy byly bílé, no – bílé. Spíš ještě ne zažloutlé. Zato pokryté skvrnami od krve, hnisu a rozkládajícího se masa. Smrdělo to úplně strašně. Rozkladem masa a hnilobou. Z toho zápachu se zvedal žaludek, nedalo se dýchat, točila se jí hlava. Té zrůdě upadávaly cestou kusy masa. Spolu s obvazem tomu pokaždé kus upadl. A ten kus chvíli ležel nehybně na zemi, pak se začal chvět a kroutit! Dál už pomyslet nechtěla, ale dokázala si živě představit, jak se ten kus zvedá ze země, roste …
„Brrr!“ Otřásla se. Ať to bylo, co to bylo a ať to přišlo odkudkoliv, bylo to strašné.
A ona na to už nesmí myslet a vyčerpávat se tím! Ona je tam proto, aby přežila. Přežila? Nebo si jen darovala sama sobě ještě pár dní života? Co když se opravdu z každého upadnuvšího kusu zrodí nová, další zrůda?
Podle ubývajících zásob usoudila, že už je tam několik dní.
Přátelé ji už musí hledat, příšera to snad už vzdala. Ale co když ne? Měla šílený strach a tak se rozhodla víc spát a méně jíst, šetřit se zásobami. Jednou bude muset vyjít ven.
Počkala ještě pár dní. Poté malinko pootevřela dveře a opatrně nasála nosem vzduch, jestli tu bestii neucítí, jestli neucítí ten smrad. Nic. Pootevřela teda ještě kousek. Nic. Klid. Vydechla si.
Zapnula mobil a napsala Dušanovi esemesku: „potřebuji pomoc, honila mě bestie, jsem ve skrýši, až tu budeš, vyťukej signál, otevřu ti.“
Poté si opět lehla a čekala.
Asi za hodinu dostala odpověď: „už jsem před domkem, můžeš pomalu otvírat, nic tu není.“
Hodně se jí ulevilo a začínala se těšit na vanu plnou horké vody.
Odsunula teda skříň, na půl centimetru pootevřela dveře a opět si lehla. Jinak se v tak malinkaté skrýši ani čekat nedalo.
Zavřela oči, že bude snít o horké lázni s nějakou voňavou pěnou.
Najednou ucítila strašný chlad a smrad. Ledový dech a smrad rozkládajícího se masa. Prudce oči otevřela.
To poslední, co uviděla, byly cáry bílých obvazu a odpadávající kusy masa z úst, které se blížily k jejím ústům.
To poslední, co zaslechla, byl děsivý výkřik hrůzy a bolesti, který se jí dral z úst plných krve a kusů hnijícího masa.

„Babi, babi, ty sis koupila perfektní domeček.“
„Líbí se ti?“ Zeptala se stará žena malého vnoučka. Klučina přikývl.
„Mně tady,“ přidal se jeho bráška.
„A můžeme jít se podívat i na půdu?“
„Počkejte, kluci,“ zastavil je děda. „Já to tam půjdu prvně prověřit.“
„My to prověříme.“
„Ne!“ Řekl rázně. „Budou tam ztrouchnivělé trámy, polámali byste si nohy. Já tam půjdu první.“

Když odešli domů, vzal baterku a vydal se na půdu.
Když uviděl na zemi prastarý mobil, chtěl ho zvednout. Pak ale zahlédl ohlodaný kus kosti.
Okamžitě se otočil a vrátil se bílý jako stěna na dvůr, vzal sud s vápnem, rukavice, gumáky,na tvář si dal masku a mlčky odešel.
„Co tam bylo?“ Zeptala se ho po návratu stará žena, když viděla, jak se vysvlíká na dvoře a všechno oblečení a nářadí hází do ohně.
„Fuj!“ Řekl, nalil si velkého panáka slivovice, poté druhého a zahleděl se na svoji ženu. Potom vstal a celou noc neprodyšně zazdíval vstup na půdu.
„Co to děláš?“ Divila se. „A proč?“
„Raději se ani neptej.“ Odpověděl. „Bude lepší, když to nebudeš vědět.“
„Ale já to chci vědět,“ odpověděla. „Víš, že nejsem nějaká padavka.“
Chvíli váhal. Moc mu do řeči o tom, co tam viděl, nebylo.
Stará žena se ale jen tak nechtěla vzdát: „No? Co tam bylo?“
„Cáry obvazů, asi od moru a okousané lidské kosti. Vše jsem důkladně polil nehašeným vápnem a neprodyšně zazdil několika vrstvami. Vše, co jsem měl s sebou jsem raději spálil v ohni. Nikdy nevíš.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, Ze života a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

2 × one =