DĚTSKÁ UPŘÍMNOST

Není nad dětské filosofování, jejich závěry, nad dětskou upřímnost.
Už několik let dělám balet na vozíku, jsem jedním ze zakládajících členů. Za těch pár let někdo odešel, někdo přišel – normální kolotoč. Zvláště mezi vozíčkáři nic nenormálního. Přece jenom – člověk na vozíku má určitá zdravotní omezení, trochu víc zdravotních problémů a tak dělat něco tak náročného, jako balet je, moc dlouho nikdo nevydrží.
Proto vítáme každého nového vozíčkáře majícího chuť si to vyzkoušet.
Před časem k nám přišla nová, mladinká dívenka, ještě dítě. Ale ruce zdravé a chuť veliká. Byli jsme všichni rádi.
„Nejsi unavená?“ Zeptala se mě o přestávce.
„Ani ne,“ odpověděla jsem jí. „Taky si zvykneš.“
„A nebolí tě celý člověk?“ Vyzvídala dál.
„To přejde,“ uklidnila jsem ji. „To jenom ze začátku, potom už si zvykneš.“
Chvíli se ošívala, pak vyrukovala s otázkou: „Ty budeš asi tak stará jako moje máma, viď?“
Dost mi to polichotilo, její mamince mohlo být tak pětatřicet.
Usmála jsem se: „No …“ chvíli jsem váhala, pak jsem ale přihlouple přikývla: „No, asi tak nějak.“
Dívenka se na mě smutně podívala: „Tak to už brzy půjdeš do domova důchodců a umřeš.“
Překvapeně jsem na ni vykulila oči. To jsem teda opravdu nečekala. Vysvětlila si to ale po svém, protože mě chytla za ruku, vzdychla si a úplně vážně pronesla:
„Ale neboj, nebuď smutná. Já se všechny tvoje role naučím.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

four × 2 =