OPRAVDU JE TAXI PRO KAŽDÉHO?

Taxislužba je (nebo by aspoň měla být) službou pro všechny občany.
Jinou zkušenost ale mají někteří olomoučtí vozíčkáři.
Stěžovat si jinak nemůžou, jejich město na ně myslí. Jezdí tady celkem dost nízkopodlažních autobusů, i tramvají. A pokud se potřebují dostat do míst, kam nic takového nejede (nebo v čase, kdy nic takového nejede), mají ještě i taxi pro vozíčkáře. Výborný nápad a hodně vozíčkářů toto svoje speciální taxi i využívá. Hlavně na podzim, v zimě, na cesty k lékaři, do lázní, nebo i k vlaku, na cesty do divadla …
Jenže – auto je jen jedno, vozíčkářů hodně a tak se stane, že auto jede někam na celý den, nebo je v servisu, nebo je prostě pouze tak vytížené, že máte smůlu.
Pokud nemáte někoho, kdo vás dotlačí, kam potřebujete, protože jste na mechanickém vozíku a máte slabé ruce, zůstanete bezradně stát a přemýšlíte, co a jak dál.
V této situaci se může člověk lehko ocitnout. Jako my s kolegou – taky vozíčkářem. Nutně jsme se před vystoupením potřebovali dostat na zkoušku. A naše vozíčkářské taxi bylo zrovna mimo provoz.
A co teď?
Mě napadlo asi to, co mnoho lidí v této situaci – zavolat si taxi. Normální, klasické taxi. S mechanickým vozíkem to přece nemůže být problém a ve městě je taxislužeb několik.
Vytáčím teda první číslo, na přepravu seniorů. Ochotný pán, který nás už několikrát vezl.
„Pani, já už jsem skončil, zrušil jsem firmu, neexistuji,“
Škoda, ale co se dá dělat. Vytáčím číslo jiné taxislužby, která nás už jednou vezla.
„Vozíčkáři? Vás nebereme, váš kolega si sám nepřesedne.“
„Ale on váží asi 20 kilo,“ vysvětluji.
„I tak.“ Chvíle ticha. „Vozíčkáře prostě už nevozíme.“
No nic. Vytáčím jinou taxislužbu.
„Pani, vozíky nám ničí auta.“ Slyším hned na úvod. Moc to nechápu. Toto by mě nenapadlo, protože v tašce vždy vozím i velký hadr, kdyby byla potřeba. Tak se ptám:
„Jak, prosím vás? Čím?“
Chvíle ticha. „Vozíčkáře prostě nevozíme.“
Aha! Vytáčím další číslo.
„Vy nevíte, že existuje taxi pro vozíčkáře?“ Zeptala se mě dispečerka další taxislužby.
„Vím, ale mají auto v servisu,“ vysvětlila jsem.
„Tak to máte smůlu.“ Cvak, konec.
Naděje umírá poslední a tak vytáčím další taxi.
„Vaše vozíky se nám nevlezou do auta.“
„Ale vy máte přece velkoprostorová auta,“ bránila jsem se. „A naše vozíky se dají složit a oba jsou lehké, dětské, tudíž i malé. Vlezeme se i do oktávky, takže do vašich aut úplně bez problémů.“
„To ano, velké auta sice máme, ale ne pro vozíky.“
Cvak. Konec.
Bylo mi do breku – bezmoc, smutek … všechno dohromady. Ano, jsou ještě jiné taxislužby, ale po těchto zkušenostech už jsem na další nenašla odvahu a tak jsem zavolala kolegovi, ať zkouší hledat on.
A já jen přemýšlím – je taxislužba opravdu pro každého (jen vozíčkář se nepočítá)?

Příspěvek byl publikován v rubrice Glosy a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

twenty + seventeen =