BUBLINKY

„Tak vám předepíši ještě i perličku, paní Nováková. Ta vám udělá dobře.“
„Děkuji moc, paní doktorko,“ odpověděla žena s úsměvem, aniž by tušila, o co se jedná. V životě v lázních nebyla. Jenom hned po úraze, ale to už bylo dávno.
Nejprve byly děti malé, potřebovaly ji, potom končily školu, maturovaly… pořád ji potřebovaly. Teda aspoň ona to tak tvrdila a byl to pro ni vážný důvod, proč nabízené lázně
pořád dokola odkládat. Pravdou ale bylo, že se jí nikam nechtělo a tak trochu se i za svůj starý invalidní vozík styděla.
„Vozíčkář má sedět doma a ne se ukazovat světu,“ říkávala.
„Jenom jeď trochu mezi lidi,“ posílal ji manžel. „Odpočineš si, záda tě přestanou bolet a uvidíš, že lidí na vozíku, co jezdí po venku, je dost. Nejen po venku,“ dodával. „Do kina, do divadla, do restaurace…“ Nikdy neuspěl.
„Zbláznil ses?“ Pohoršovala se. „Aby všichni viděli, jaký jsem chudák?“
Děti mezitím dokončily školy, odstěhovaly se, zůstala s manželem sama a už se neměla na co
vymlouvat.
„Jsem stará, v životě jsem nebyla dál, než na zahradě. Ani nevím, jak se v takových lázních chovat, co mě čeká…“ Přiznala se. „Mám strach.“ Bránila se pokaždé. „A stydím se.“
„Ale mami,“ uklidňovala ji dcera „Nemáš se čeho bát. Vozíčkářů tam jistě bude hodně. Budeš dělat co ti řeknou a když nebudeš něčemu rozumět, tak se zeptáš.“
„Budu za úplného blba – stará bába z vesnice! Nic neví, nic nezná, ničemu nerozumí.“
„Tak budeš mlčet, jenom se usměješ a nikdo nic nepozná.“ Dcera nečekala na další protesty, vytáhla kufr a začala balit vše, co sama uznala za vhodné a potřebné.
Tak se stalo, že najednou stará žena seděla tady, v ordinaci paní doktorky a styděla se zeptat co to ta „perlička“ vlastně je. Raději jenom vzala podávaný lístek a zajela si na recepci pro rozpis procedur.
Ráno začínala tělocvikem, což považovala za velmi rozumné a prospěšné, i když se jí do tělocvičny zrovna moc nechtělo. Ale protáhnout tělo, které celé roky jenom sedělo na vozíku,
nebo leželo v posteli, bylo nakonec celkem příjemné. Před obědem si zajela na parafin, který ji příjemně prohříval bolavá záda a odpoledne ji čekala už jenom „perlička“. Když ji kvůli tomu poslali na vodoléčbu, podivila se, ale styděla se zeptat proč.
Na proceduru se vydala o hodinu dřív, aby se projela po venku, nadýchala se svěžího jarního vzduchu a důkladně si prohlédla starou, ale opravenou budovu lázní, nádvoří a zahradu za budovou. Pro samou krásu, kterou uviděla, málem zapomněla na „perličku“. Rychle se rozjela do budovy s vodoléčebnými procedurami a pro jistotu se zeptala: „Perlička, to je tady?“
„Ano, perličková koupel, druhé dveře vpravo.“ Sestřička si vzala její kartičku a podala staré ženě prostěradlo se slovy: „Zvládnete se sama vysvléct?“ Když přikývla, sestřička pokračovala: „Výborně, za chvíli pro vás přijdu.“
Po chvíli se otevřely dveře: „Paní Nováková, pojeďte, prosím, za mnou.“ Rukou ukázala na vanu plnou vody a na zvedák: „Prosím.“ Když přesunula ženu do vany, otočila kohoutky a do vody začaly proudit stovky bublinek vzduchu. Stará žena se chvíli ošívala, váhala, nakonec si ale dodala odvahu: „Sestři! Tady asi došlo k omylu.“
Mladá sestřička doběhla k vaně: „K omylu? Jak se jmenujete?“
„Nováková.“
Sestřička zkontrolovala předpis, vanu, kohoutky, teplotu vody, i starou ženu: „Nezdá se mi.“
„Ale ano,“ trvala pacientka na svém.
Sestřička pro jistotu zkontrolovala vše znovu: „Ne, nezdá se mi. V čem je problém? Co se
vám nezdá? Potřebujete ještě další opěrku? Nebo podložit?“
Žena jen mávla rukou:
„O to nejde, ale já mám předepsanou od paní doktorky perličku a vy mi sem pouštíte obyčejné bublinky do vody!“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

3 × one =