DŘÍV NEŽ BUDE POZDĚ

Povídají o mě, že jsem citlivá a hodně vnímavá. Nikdy jsem si nemyslela, že jim někdy dám za pravdu. Až dnes.
Normálně spím velice dobře a tvrdě. Prospat deset i více hodin, není žádný problém a usínám ještě s jednou nohou na zemi.
Proto mě vcelku překvapilo, když mě uprostřed noci vzbudil sen. Někdy mívám, asi jako každý, sny divoké, nebo i zlé, jenom se ale překulím na druhý bok a spím dál. Až dnes – zdálo se mi o Janě. Byla to dobrá kamarádka, se kterou jsme se znaly už mnoho let. I když nás dělily stovky kilometrů, maily lítaly sem-tam. Jana byla hodně nemocná a nikdo netušil, co jí vlastně doopravdy je. Začala se třepat, přestávala chodit až skončila na vozíku. Neustále měla různé bolesti nervů a svalů a celkově se cítila pořád hodně špatně. „Už si o mě musí myslet, že patřím do blázince,“ říkávala. „Pořád mi něco je a pořád nikdo
neví co a ani proč. Pořád mě něco bolí… až mě jednou nebude nic bolet, až mi bude konečně lépe, přijdu ti to osobně říct. I navzdory té vzdálenosti přijdu. Osobně.“
Jana i přes všechny ty svoje problémy měla dům, zahrádku, manžela, pejska… Hodně času trávila u záhonku s květinami a když už nemohla, tak aspoň s pejskem na trávě, později už jenom na vozíku za domem na sluníčku…
Ten sen mě překvapil, protože se mi Jana už delší dobu neozývala, neodpovídala na maily. A teď mi najednou uprostřed noci vstoupila do snu jenom proto, aby mi řekla, že už je jí lépe, že už se cítí mnohem lépe. Splnila, co mi kdysi slíbila – že mi to přijde osobně říct. Ale jaksi jsem z toho moc velkou radost neměla, i když jsem sama nevěděla proč. A taky jsem nevěděla proč, ale už jsem nemohla usnout a ráno jsem přemýšlela, co to mělo
znamenat.
Nemám doma snář, ani vykládací karty, nikdy jsem na to nevěřila, ale myslím si, že každý sen nám chce něco říct, upozornit nás na něco. Ale co mi chtěl říct tento? Že už jsem Janě dlouho nenapsala a tudíž bych to měla napravit? Jana byla dlouho a hodně nemocná a i když jsem na ni často myslela, měla bych jí napsat. A tak jsem celá rozlámaná a nevyspaná vstala a zapnula počítač.
Než jsem ale stihla mail odeslat, zazvonil telefon. Volal Janin manžel, že Jana dostala k tomu všemu těžký zápal plic a v noci zemřela.
V té chvíli jsem pochopila, že to nebyl v noci sen, že to se přišla rozloučit a říct mi, že už ji
konečně nic nebolí a že už se konečně cítí dobře.
A mně najednou přišlo strašně líto, že jsem jí ani nestihla říct, jak moc mi schází a jak moc
ji mám ráda. Uvědomila jsem si, že bych měla vzít telefon, obvolat všechny lidi, které mám
ráda a říct jim jak moc je mám ráda. Říct jim to dřív než bude pozdě.

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, Ze života a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

thirteen − 6 =