DÁREK K NAROZENINÁM

„Počkej chvíli!“, otcův hlas zarazil Pavla v půli cesty.
„Sedni si ještě na chvíli,“ řekl a hlavou ukázal na židli, ze které syn právě vstal. Pavel si vzdychl – právě teď? Podíval se na hodinky. Bylo půl sedmé a v sedm měl schůzku s Evou. Byla to mladá, krásná, chytrá holka. Poprvé se setkali teprve před týdnem ve vědecké knihovně. Zarazilo ho to. Myslel si, že tak hezké mladé děvče tráví volné odpoledne někde úplně jinde a ne ve vědecké knihovně. Chvíli tam na ni hleděl jak bloudí mezi regály, pak si ale dodal odvahu a přistoupil k ní: „Hledáš něco? Můžu ti pomoct?“
Eva si ho důkladně prohlídla od hlavy k patě, než mu odpověděla: „Ano, hledám – základy neurologie, ale pomoct mi nemůžeš, protože je nemají.“
Pavel se zasmál: „Omyl – můžu ti pomoct. Nemají je, protože je mám já. Chceš je?“
Přikývla.
„Do školy? Na zdravku?“
Opět přikývla. „A ty? K čemu je máš ty?“
„Hlásím se na medicínu, tak ať tam nejdu úplně blbý. Baví mě to, zajímá mě to.“
Teď se Pavel usmál, když si na tohle všechno vzpomněl. Za touto dívkou právě spěchal, když ho otcův hlas zadržel a donutil ho sednout si zpět na židli. Moc se mu to nelíbilo, nebyl ale zvyklý odmlouvat a tak se jenom podíval tázavě na matku.
„Za chvíli budeš mít narozeniny. Osmnáct. Budeš dospělý.“
Jenom žádné přednášky o dospělosti, prosím vás – napadlo ho.
„Tak jsme tady s mámou přemýšleli…“ otec chytil matku za ruku a zahleděl se jí do očí.„Co by ti asi udělalo radost.“
„Já nevím,“ pokrčil Pavel rameny.
„Ale my víme,“ otec mu podával klíč. Pavel nechápal. Chvíli se díval na malý, chladný kov. „Od garáže. Zatím od garáže. Po narozeninách dostaneš i klíč druhý – od toho, co stojí uvnitř.
Máme ale jednu podmínku – musíš dostudovat.“ Taková podmínka ale byla úplně zbytečná – Pavel se učil rád, bavilo ho to a doktorem chtěl být proto, že upřímně toužil pomáhat lidem, zbavovat je bolestí…
„No tak se utíkej podívat co to asi v té garáži stojí,“ otcův hlas ho vytrhl z myšlenek. Pavel se nechápavě podíval na matku.
„Poslechni otce, utíkej!“
Na chodbě si vzpomněl, že v sedm u Evy s takovou nebude. Rychle jí zavolal a vysvětlil celou situaci.
„Jasně. Přijď až to stihneš. Nebo tam mám přijít za tebou?“Znovu si uvědomil, jaká je Eva skvělá dívka a jaké on má obrovské štěstí, že ji má.
Když vešel do garáže, nevěřil vlastním očím. Stála tam nová, krásná motorka. Přesně taková, o jaké celé roky snil – veliká, černá, nablýskaná… Hladil ji, kontroloval, jestli má všechno…
Chodil do garáže každý den. Každý den kontroloval kalendář, počítal jak dlouho ještě, než se bude na ni moct poprvé posadit, projet se po městě, svézt Evu – nejkrásnější dívku na nejkrásnější motorce. Už jen při té myšlence ho naplňovaly obrovské pocity štěstí.
„Jsem ten nejšťastnější člověk na světě,“ říkával Evě při každé příležitosti. „Bůh mě miluje.
Dal mi dal ten největší a nejkrásnější dar. Tebe a skvělé rodiče, kteří mi koupili nádhernou motorku.“„A víš co považovali staří Řekové za největší a nejkrásnější dar od bohů?“, zeptala se ho Eva. Když byli zabití v boji a zemřeli na vrcholu svých sil. Zemřeli mladí, krásní, plni síly, obklopeni přáteli, láskou… Nedočkali se stáří, nemoci, bezmoci, samoty…“
Pavel se zamyslel: „Něco na tom bude.“
V den Pavlových osmnáctých narozenin si dali s Evou sraz v pět před kinem. Po filmu zajdou na romantickou večeři, pak se spolu projedou na nové motorce po městě, zaparkují ji v garáži a půjdou si někam posedět, zatancovat…
Eva si oblekla ty nejkrásnější a nejsvůdnější šaty, pečlivě se namalovala a v pět už chodila po ulici před kinem a čekala. Když Pavel nechodil pět minut, deset, usmívala se: asi neodolala projíždí se na svojí nové motorce… tak se těšil… po patnácti minutách už ale začala být hodně nervózní. Nevnímala zvědavé pohledy a nemístné poznámky pubertálních výrostků.
Žaludek měla sevřený strachy. Když ji z ničeho nic zalil studený pot, rozběhla se úplně bezhlavě dolu ulicí. Tam zahnula za roh. Nad kaluží krve zůstala stát: „Ne! To není pravda!
Pavle! To přece nemůže být pravda!“
Po tváři jí stékaly slzy: „Pavle!“ Zakřičela z plných plic.
Na kraji cesty našla kytici rudých růží – jistě byly pro ni. Klekla si k nim a tiše zašeptala: „Měl si pravdu, Pavle. Bohové tě opravdu hodně milují.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, Ze života a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 komentář u „DÁREK K NAROZENINÁM

  1. Jejda,to je smutné.Dej tomu jiný konec.Vzali se…….. Vždyť v životě je tolik neštěstí,tak ať to alespoň v povídkách šťastně končí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

five × five =