INTERNET, MOBIL A JÁ

První mobil jsem dostala, když mi bylo 45 let. Nejsem technický typ a všechny tyhle vymoženosti přímo nesnáším.
Používala jsem ho jako GPS.
„Mari, jak se dostanu domů?“ Tím začínali naše telefonní hovory s manželem.
„Kde jsi?“
„Nevím. Vyjela jsem od doktora, zahnula doleva…“
„Chyba! Vydrž…“ to hledal na mapě kde bych asi tak mohla být. Já se mezi tím snažila od kolemjdoucích zjistit název ulice, na které se nacházím. Konečně!
„Mari, Dobešova ulice!“ Zvolala jsem nadšeně.
„Kde ses tam vzala?! To je na úplně opačném konci města … vydrž… jeď úplně na konec ulice, teď doleva, na světelné …“
Tak fungovala moje GPS – manžel mě navigoval z domu od internetu a tak i já, s mojí těžce porušeenou orientací jsem se mohla aspoň někam vydat sama, což by jinak bylo zcela nemožné. Neustále se ptát kolemjdoucích kam mám jet, nebylo zrovna bezpečné. „Prosím vás, jak se dostanu k Bille?“ Dotyčný mě nasměroval a já po ujetí asi 500 metrů pro jistotu zavolala manželovi: „Hledám Billu. Je někde u Lídlu?“
„Přesně opačným směrem!“
Potom se spolehněte, že vám spoluobčané poradí. Teda abych jim nekřivdila – poradit poradí, otázkou je, jak.
A tak se nakonec stal mobil mým nejlepším přítelem a často i zachráncem. Nejspolehlivější GPS-kou.
Když jsem slyšela děti mluvit o harddisku, giga, chatu… jenom jsem si vzdychla: „být to tak před třiceti lety, ale na straně druhé – měli jsme pestřejší dětství – vybíjená, švihadlo, kolo…“ Na manželovu větu: „Taky by ses měla naučit pracovat s počítačem, pomohlo by ti
to, ulehčilo práci, spoustu věcí by ses tam dozvěděla“, jsem jenom mávala rukou.
„Vždyť znáš můj odpor k technice!“
Moje nechuť ale trvala pouze do chvíle, než za mnou přišla moje, tenkrát pětasedmdesátiletá matka se slovy:
„Přihlásila jsem se do počítačového kurzu. Na tom internetu se dozvíš věci! Taky si budeme mailovat a volat přes skype. Je to zadarmo.“
Vyvalila jsem na ni oči a tiše si vzdychla. Nezbývalo mi totiž nic jiné, než se to všechno, ač
nerada, naučit taky.
Ale když za mnou moje matka přišla s tím, že se přihlásila do kurzu pro pokročilé, aby se naučila dělat tabulky, to jsem už odmítla. Já ve čtyřiceti letech tabulky nepotřebuji!
Jako za spoustu věcí v životě, i za to, že dnes píši na počítači, vděčím teda svojí matce. Je fakt, je to mnohem pohodlnější sedět v posteli s notebookem na klíně a ťukat si tam ty svoje povídky, články, fejetony, než mlátit bolavýma rukama do starého psacího stroje, věčně vyměňovat pásky, mít černé ruce a večer potom hodinu třídit popsané papíry, co zahodit a co ne… co uložit do šuplíku a co do obálky…věčně obálky kupovat stejně jako i ty papíry, jezdit na poštu, kam se jako vozíčkář stejně nedostanu hned poté, jak napadne prvních deset centimetrů sněhu.
Taky přátelé si přestali stěžovat, že jim nepíši… napíšu dopis, ťuknu a je to. Letí třeba na druhý konec republiky, ani z postele nemusím vylézt. Paráda!
Horší je, když něco hledám na internetu – hned jsou dvě hodiny pryč! A stejně co jsem hledala nenajdu, zato najdu, co jsem vůbec nehledala.
Nebo když tam najednou narazíte na dobrý obchod. Je to sice výhoda pro vozíčkáře – nemusím nikam jezdit, čekat na nízkopodlažní spoj, který nakonec třeba vůbec nejede, rozčilovat se, když se prodavačka tváří, že mě nevidí… v klidu si můžu všechno promyslet, propočítat, zvážit. Nevýhoda – další dvě hodiny jsou pryč! A člověk přitom ani netušil, kolik najednou potřebuje věcí!
Občas se mi taky můj notebook snaží dokázat, že naň nemám – smaže mi co se mu nelíbí, odmítá se vypnout, když se mu, na rozdíl ode mě, ještě nechce jít spát. To si potom můj manžel myslí, že trpím samomluvou, když on je třeba v kuchyni a z pokoje k němu zní: „Stůj! Neblbni! Co to děláš?! Já z tebe dostanu infarkt.“
Ještě, že si sousedovy děti myslí, že mé výkřiky patří manželovi. Jinak by mě asi považovaly za strašně starou a hloupou ženskou.

Povídka získala 2. místo v soutěži vypsané šéfredaktorkou časopisu Vozíčkář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

14 − 3 =