DEN BLBEC

„Nakonec to dopadlo všechno úplně jinak,“ řekla Alena tiše.
Blanka zvědavě zvedla obočí: „Jako co?“ Když se nedočkala odpovědi, zeptala se jinak: „Něco ti nevyšlo?“
Alena se pohrdlivě zasmála: „Nevyšlo?“ Na ex vypila celou sklenku vína: „Drahá moje, ne nevyšlo. Všechno se posralo!“
Přítelkyně na ni vyvalila oči. Ještě nikdy ji neslyšela tak sprostě mluvit. Celé roky byla
přesvědčena o tom, že nejsprostší co dokáže říct, je „do kelu!“ a vlastně ještě „kurnik-šopa!“, ale to už jí musela vařit krev.
Alena si všimla Blančiných vytřeštěných očí a udiveného výrazu: „Ano, už jsem i sprostá a
vulgární a vůbec mi to nevadí.“ Pak potichu dodala: „A to je na tom to nejhorší. Začala jsem
rezignovat.“
„Ty?“ Přítelkyně nevěřila svým uším. Pro jistotu se znovu zeptala: „Ty?“ Nemohla to pochopit. Alena byla vždy ta silná, vždy si věděla se vším rady. Přátelé ji přímo zasypávali svými problémy a prosbami o radu, o pomoc. Nikdy nikoho neodmítla, neřešitelný problém neexistoval. Dovedla pomoct, poradit… a teď tady najednou sedí úplně bezradná, jako hromádka neštěstí.
„Počkej,“ Blanka si k ní přisedla. „Chvíli nenadávej a mluv. Souvisle, po řadě, co se stalo.“
Alena se nadechla a všechny problémy shrnula do jedné věty: „Slibovanou práci jsem nedostala, manžel si našel jinou a moje přednášky už taky nepotřebují.“
Než se Blanka stihla poptat na podrobnosti, kamarádka se topila v slzách.
„To přece není možné. Tomu nevěřím.“
„Čemu nevěříš? Mně? Nemám ve zvyku lhát. Nebo si i ty myslíš, že když sedím na vozíku…“
„Ne!“ Rázně jí skočila přítelkyně do řeči. „Jsi normální?! Mám ti nafackovat, aby ses vzpamatovala?! Takové blbé řeči už nikdy neříkej!“ Myslela to úplně vážně.
Žena na vozíku se rozplakala: „Já už nemůžu. Jsem úplně na dně.“
„Co pokaždé, když ti tohle někdo řekne, odpovíš?“ Když se nedočkala odpovědi, dala si ji sama: „To je dobře, že jsi na dně, aspoň se máš od čeho odrazit.“
Po chvíli mlčení pokračovala: „Tak co se teda vlastně stalo? Jak je to s tou prací?“
Alena polykala slzy: „Dali ji… prý… prostě mladé zdravé holce. Starou ženu na vozíku nikdo nechce.“
„Nejsi stará,“ oponovala Blanka. Po chvíli ale uznala: „V dnešní době má šanci jen mladá holka, to máš pravdu. Ale můžeš dělat něco jiného, ne?“
„Nevíš tak co?! Leda tak sedět doma na zadku. Na nic jiného se nehodím. Nic jiného totiž ani neumím, ani nedokáži.“
Blanka si vzdychla. Viděla, že s přítelkyní je to mnohem horší, než si původně myslela:
„A co ten tvůj drahý?“ Zkusila změnit téma.
„Asi má jinou.“
„Jak asi? Tak buď má, nebo nemá. A jak jsi na to přišla, prosím tě.“
Žena na vozíku jí najednou připadala jako uzlíček neštěstí. Ta, která byla vždy silná, vždy a
všem oporou tady teď sedí na invalidním vozíku schoulená do klubíčka a topí se v slzách. Blanka chvíli přemýšlela, jak ji přivést na jiné myšlenky. Nic ji ale nenapadalo. Uvědomila si, že jediné, jak jí pomoct, je rozebrat s ní všechny její problémy hezky jeden po druhém. „Tak čím začneme?“
Alena se na ni nechápavě podívala. „Další sklenkou vína.“ Řekla rozhodně. Po chvíli dodala: „ Mluvit a zvlášť o tom všem, se mi teď vůbec nechce.“

Blanka chtěla nejprve rázně zaprotestovat, potom si ale uvědomila, že to přítelkyni možná rozváže jazyk. Nalila jí teda další sklenku: „Ale budeš muset!“ A po chvíli pokračovala:
„Tak co ten tvůj? Jak tě napadlo, že má asi jinou?“
„Pořád někomu telefonuje, píše SMS-ky, maily… a hned po odeslání vše vymaže.“
„No a?“ Nechápala Blanka. „To je vše? To má být důkaz?“
Žena na vozíku přikývla.
„Prosím tě,“ mávla přítelkyně rukou. Pro jistotu se ale zeptala: „Chodí někam? Řekl ti něco?
Naznačil?“
Odpovědí jí bylo pouze kroutění hlavou: „Ani nemusel, je mi to jasné.“
„Ty jsi paranoidní, tohle přece nic neznamená.“
Žena zvedla uplakanou tvář: „Myslíš? Ale nikdy se takto nechoval.“
„Slyšíš trávu růst – to je blbost. Vašek tě má moc rád a neumí si život bez tebe ani představit.“
„Myslíš?“ Zopakovala vozíčkářka nevěřícně, i když přesně tohle potřebovala slyšet. „Určitě by raději mladou, zdravou. Všichni chtějí jenom mladé, zdravé. O starou bábu na vozíku nikdo nestojí,“ zašeptala ještě.
„Nemluv tak, nebo ti jednu pleštím!“ Rozčilila se Blanka. „Prostě – i muži mají své dny, kdy
se chovají jinak než obvykle.“
Alena se na ni překvapeně zadívala: „Myslíš? I ten tvůj?“
Přítelkyně se zasmála: „Ten? Hodně často, vlastně skoro pořád. Asi je v přechodu.“
Na chvíli se zamyslela: „Tak co tam máš dál? Že nikdo nechce tvoje přednášky? Jak jsi na to přišla?“
Aleně se opět objevily v očích slzy: „Už tak dlouho se nikdo neozval, nezavolal… nestojí o starou ženskou na vozíku.“
„Já už tě fakt praštím. Už mě těmi řečmi štveš.“ Rozčílila se Blanka. Musela se hodně ovládat, aby přítelkyni fakt jednu nevrazila.
„Jasně, že se nikdo neozval – je léto, čas dovolených, nikde nikdo, všichni jsou někde u vody, mimo město. To tě nenapadlo? Vydrž do podzimu, nebudeš vědět kam dřív. Buď ráda a v klidu si ty svoje přednášky připravuj.“
„Myslíš?“ Zeptala se žena na vozíku už bez slz, zato s nadějí v hlase.
„No jasně.“ Blanka se na chvíli zamyslela. „Víš co, já mám pocit, že jsi přepracovaná, unavená, co?“
„To ani ne. Jsem úplně na dně. Nemám sílu, nemám ani chuť žít. Bolí mě celé tělo, bolí mě dušička.“
Blanka se znovu zamyslela:
„S tím musíme něco udělat!“ Po tváři se jí rozlil úsměv: „Už vím! Na slevomatu nabízejí různé relaxační pobyty za přijatelnou cenu.“ Vstala a chytla kamarádku za ruku:
„Pojď, hned něco spolu vybereme, koupíme a čím dřív odjedeš, tím lépe.“
„Já nevím,“ Zaváhala Alena.
„Ale já vím! Pojˇ! Teď hned! Nutně to potřebuješ. Někam do hotelu, bude o tebe postaráno, můžeš prospat celé dny, budeš v klidu, nikomu neřekneme kde jsi. Vypneš si mobil a až sama budeš mít chuť s někým mluvit, zapneš si ho.“
Když nedostala žádnou odpověď, chytla přítelkyni za ramena a zatřepala s ní: „Jasný?“ „Asi máš pravdu – jsem k smrti unavená.“ Přiznala se po chvíli. To bylo snad poprvé v životě, kdy před někým druhým něco takového řekla.
„Víš, život na vozíku je velmi náročný.“
Na chvíli zmlkla, polkla poslední slzy, zhluboka se nadechla a pokračovala: „A život stárnoucí ženy na vozíku, která ještě chce žít uprostřed lidí a ne někde v ústavu, je ještě těžší.“ Odvrátila hlavu a zadívala se ven oknem: „Zvlášť, když si pořád ještě nechce připustit, že už jí není dvacet a už nemá tolik síly a energie jako kdysi.“ Pak se ale zhluboka nadechla zvedla hlavu a rázně řekla:

„Jdeme balit! To byl zas den – blbec.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

one × three =