A ŽIVOT JDE DÁL

„Nezapomeň na Ivana,“ zavolal za ním ještě Pavel. Petr jen kývl hlavou, nastartoval a odjel.
Když přijel do rehabilitačního ústavu, zajel hned za službukonající sestrou zjistit, jestli tam Ivan je a jak to s ním vypadá.
„Po fyzické stránce dobře, teda když odmyslíme fakt, že na vozíku už zůstane,“ sestřička se odmlčela. Pak se ale nadechla a pokračovala: „Ale nebude ani první a, bohužel, ani poslední, že.“
Petr mlčky přikývl. Znal to moc dobře. „To není všechno, cos mi o něm chtěla o něm říct,“ dodal po chvíli.
„Psychicky je na tom blbě. To víš – sedmnáct let, jeden pád na lyžích a život máš hned naruby. Máš pocit, že pro tebe skončil. Ale to ty znáš přece lépe než já.“
Přikývl: „Taky jsem si to prožil.“ Zamyslel se. „ Před deseti lety. Uteklo to. Vím, čím asi prochází. Začátky jsou pro každého strašně těžké.“ Na chvíli se odmlčel.
„Je mi ho líto, je tak mladý. Až se mi zahojí dekubit, zajdu za ním. Slíbil jsem to bráchovi, je
to jeho spolužák. Ale do závodů budu raději ležet. Nebudu ten zadek pokoušet – dekubit je
potvora.“
Sestřička se zahleděla na tabuli: „To teda jo. Tak mazej do postele! Za chvíli přijde doktor, bude se chtít na tebe podívat. A Ivanovi můžeš zatím aspoň zavolat. Číslo 412.“

„Ahoj! Jsem Petr. Pavlův brácha. Pozdravuje tě,“ zahalekal Petr do telefonu, hned jak doktor odešel.
„Hm,“ ozvalo se na druhé straně. „Jsi tu na dlouho?“
„Ani sám nevím,“ zamyslel se Petr. „Vlastně jsem přijel na závody a …“
„Aha,“ řekl Ivan zklamaně. „Ty se máš. Závody… já dřepím na vozíku… Kurňa! Vraždil bych!“
„Ale…“ Zaprotestoval Petr.
„Tobě se to řekne „ale“!“, nenechal ho dokončit větu mladík. „Určitě jsi přijel autem, jsi sportovec… ty si ani neumíš představit co to je zůstat na vozíku.“
Petr chvíli váhal, jestli říct celou pravdu. Následující slova mu ale vnukla lepší nápad. „Přijď si to vyzkoušet jaké to je, sedět pořád na vozíku. Žádné auto, žádný sport…“ Řval mladík zelený vzteky do telefonu.
„Nemáš tak docela pravdu,“ ještě jednou mu zkusil oponovat Petr. Než se ale stihl nadechnout a cokoliv dodat, hlas na druhém konci drátu pokračoval: „Tobě se to frajeří – auto, holky…
Ale co já?! Celý život před sebou, ale jaký?! To si ty neumíš ani představit! Jenom přijď, frajere a ukaž co umíš!“
„Přijď se podívat na závody a uvidíš,“ vyzval ho Petr. Odpovědí mu ale bylo jenom prásknutí telefonem.
Když se konečně po pár dnech vybral za Ivanem na pokoj na návštěvu, netušil, co mu řekne a tak pro jistotu začal z úplně opačného konce: „Přinesl jsem ti ukázat medaili, když jsi chtěl, abych ti předvedl co bych dělal na vozíku já.“ Pronesl hned ve dveřích.
Ivan otevřel ústa: „Ty jsi Petr? Ty jsi taky na vozíku?“
„Ano, už deset let,“ přikývl. „A věř mi, život tím neskončil. Jak vidíš, dá se žít i tak. Dá se jezdit sám, vlastním autem. Tady tě to tady naučí.“ Na chvíli se zamyslel a pak pokračoval: „I holku můžeš mít. Teda pokud budeš mít štěstí na nějakou hodnou a trpělivou. Ale to je problém i u zdravých lidí najít tu správnou.“
Mladý kluk nevěřícně kroutil hlavou.
„Všechno ostatní tě tady taky naučí.“ Pokoušel se ho utěšit Petr. Vzápětí se zarazil a rychle dodal: „Pokud budeš sám chtít a budeš na sobě tvrdě makat. Nic není zadarmo, i já si musel všechno tvrdě vydřít.“ Když odjížděl z pokoje, ve dveřích se ještě jednou otočil a dodal: „Život úrazem nekončí, nemysli si! Jde dál. Kterým směrem – to už je na tobě. Můžeš sedět doma a brečet, nebo žít dál.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

19 − nineteen =