TRANSOVÉ MEDITACE

MEDVĚD

„Všichni si lehněte, zavřete oči…“ Milovala jsem ta slova. Věděla jsem, co bude následovat
– na tomto kursu jsem už poněkolikáté a za sebou jsem měla nejednu transovou meditaci.
Pokaždé to byl krásný prožitek. Něco nového, zajímavého.
Světla zhasla, v místnosti bylo šero a absolutní ticho, do kterého se začaly pomalu šířit zvuky bubnu. Postupně nabíraly na intenzitě. Rytmus se stával strhujícím, naplňoval celé tělo, celou mysl.
Připadalo mi to, jako někde v pralese, kde skupina domorodců (možná i lidojedů) sedí okolo ohně a rytmem bubnů vyjadřuje svoje pocity a nálady. Možná i hlad. Měla jsem strach být malá, ztracená v pralese, když jsem si najednou uvědomila, že vůbec nejsem malá a že se absolutně nemám čeho bát, protože se všichni bojí mě.
Poprvé jsem poznávala ten pocit – být velká a silná. Bylo to zajímavé.
Měli důvod bát se mě – změnila jsem se. Důkladně jsem si prohlédla své tělo. Bylo obrovské a chlupaté – stal se ze mě medvěd. Veliký a silný.
Nejvíc mě fascinoval můj vlastní čumák. Nádherný černý čenich. Neustále jsem ním hýbala a obdivovala ho. Obdivovala jsem celé své tělo.Své obrovských tlapy a dlouhé drápy.
„Já musím mít ale sílu!“ Napadlo mě. Chtěla jsem ji vyzkoušet a jen tak cvičně jsem vytrhla ze země jeden strom. Nikdy jsem nebyla silná, byl to nádherný pocit.Všechna živá zvířata kolem mě se dala na panický útěk.
„Stůjte!“ Zavolala jsem za nimi. „Neutíkejte! Budeme si hrát.“ Nikdo mě ale neposlouchal, všichni utíkali pryč. Začalo mi být smutno. Byla jsem strašně sama. Už jsem se nemusela bát. Nikoho a ničeho. Ale najednou jsem byla tak strašně sama. Sama uprostřed stovek živých tvorů.
V tu chvíli se rytmus bubnu zpomalil, ztišil, až ustal úplně. Do ticha se ozvalo:
„Pomalu se protáhneme, zhluboka se nadechneme, otevřeme oči.“
Posadila jsem se zpět na svůj invalidní vozík a začala přemýšlet – je lepší být malou, slabou, na vozíku, ale obklopenou přáteli, nebo silnou, velkou, zdravou, ale úplně osamělou?

SLAST DUŠE

Jakmile jsem zahlédla buben v Borisových rukou, sjela jsem z vozíku na zem a uložila se.
Zasmál se: „Jako co?“
„Jako že jsem nachystaná na transovou meditaci, na tu krásu co mě zase čeká..“ Zavřela jsem oči a čekala, co bude.
Pomalý rytmus bubnu dnes doplňoval tichý zpěv, který jakoby přicházel odněkud zdaleka. Snad mongolský zpěv spolu s rytmem bubnu mě zvedl ze země a odnesl někam daleko nad step. Krásnou, širou, tichou, obrovskou step a já se v tom klidu rozplynula. Najednou se pode mnou objevilo stádo divokých koní. Byli nádherní. Černá lesklá těla si jen tak běhala sem a tam. Vyzařoval z nich klid a mír a obrovské množství jejich energie, které stoupalo nahoru ke mně a celou mě naplňovalo.
Po chvíli ale zpěv zmlkl, buben ztichl. Vůbec se mi nechtělo se vrátit do reality, otevřít oči a
vyšplhat se zpět na svůj vozík.
„Pojďme, pojďme!“ Boris se min dotkl ramene. Chytla jsem ho za ruku:
„To byla slast,“ řekla jsem tiše.
„Já vím.“
„Ne, nevíš.“ Zahleděla jsem se mu hluboko do modrých očí. „To byla opravdová slast. Vrchol slasti. Něco neskutečně, fantasticky krásné“
Usmál se: „Já vím.“
Po krátké odmlce pokračoval: „To bylo pro tebe. Chtěl jsem ti ukázat, že nejenom zdravé tělo může něco takového prožívat. I duše to dokáže. A ještě líp.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

3 × three =