VÁNOČNÍ

Kamil si pozorně prohlížel vánoční stromky. Hezky jeden po druhém. Popojížděl na svém invalidním vozíku sem a tam, bral je do ruky, zkoumal jejich výšku, barvu, čerstvost…
Po půlhodinovém hledání k němu přistoupil mladý prodavač:
„Mohu vám nějak pomoci? Poradit?“
Kamil se zarazil: „Nevím. Možná. Chci ten nejkrásnější.“
„Jistě. Jak vysoký? Jak široký?“
„To je jedno.“
Prodavač znejistěl. To se mu ještě nestalo. Začal teda stromky sám přebírat a ty nejhezčí dával bokem, aby je muži na vozíku mohl ukázat.
„Smrček, nebo jedličku? Nebo borovici?“
Kamil pokrčil rameny. Nevěděl, co říct.
„Jaký máte stojan? S nádobkou na vodu, nebo bez?“
Nemám stojan,“ řekl tiše.
„Aha. Vy ho věšíte na strop, že? To je teď v módě. Bydlíte v paneláku?“
Vozíčkář přikývl: „Jo, v centru. Ale stromek nevěším.“ Tajně doufal, že se ho už prodavač přestane vyptávat., když mu už všechno řekl. Opak byl ale pravdou.
„Moc se omlouvám, ale potom nechápu…a nevím, co vám vybrat, co vám poradit. Můžete
mi, prosím, vysvětlit, co teda s tím stromečkem děláte?“
„Nic.“
Prodavač překvapeně zvedl obočí.
„Stojí v koutě jen tak, opřený o zeď.“ A po chvíli smutně dodal: „ Holý, bez ozdob.“
„Proč?“ Nechápal mladík. S tím se ještě nesetkal. Proč si kupuje stromek a nezdob ho? Styděl se ale zeptat a tak raději mlčel. Muž na vozíku jakoby si přečetl jeho myšlenky. „Jsou přece Vánoce, stromeček mít musím. A proč ho neozdobím?“ Zhluboka se nadechl: „Chtěl jste se na to zeptat, že? Všichni jsou na to zvědaví.“ Nečekal na odpověď a pokračoval: „Nemám pro koho. Žiji sám. Úplně sám. Koupím si stromek, postavím ho do kouta, otevřu si láhev vína, sednu si ke stromečku…“ Nedokončil. Polkl slzy, které se mu začaly tlačit do očí. Raději rychle otočil svůj invalidní vozík a odjížděl směrem k autobusové zastávce.
Mladý prodavač za ním ještě chvíli hleděl, potom vybral ten nejhezčí stromek a postavil ho bokem.
Na druhý den měl v obchodě volno. Vrátil se tam aby koupil jiný – malý a už ozdobený stromeček. Potom ještě láhev vína, krabici chlebíčků a zajel do centra, hledat staršího pána na vozíku, který žije sám. Netušil sice jak ho chce najít, ale musel to zkusit.
Měl štěstí, potkal ho.
„Jedu za vámi. Něco jsem vám přinesl.“
Kamil na něho vytřeštil oči. „Mně?“ Nechápal. „Co? A proč?“
Mladík se usmál: „Stromeček přece. A už ozdobený! A ještě chlebíčky a to víno.“
Když uviděl překvapený výraz ve tváři staršího muže na vozíku, dodal: „ Jsou přece Vánoce!“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

twenty + 11 =