PÁR VÝCHOVNÝCH

Ema byla moje dobrá přítelkyně. Jak se říká – kus ženské, ale jinak klidný, tichý člověk. Zato její manžel, takový pidimužík, kterého nebylo ani od země vidět, byl neustále vzteklý a
nervní.
„Já se ti divím,“ řekla jsem jí jednou nad šálkem kávy.
„Víš, co ten tvůj dnes vyváděl na poště? Řval tam na slečnu za okénkem, že je kráva a za co ji prý platí, že žije z jeho daní … Starému dědovi vyčetl, že žije z jeho peněz, z jeho daní…a jak by se prý měl, kdyby je všechny zabil…“
„Já se jim všem omluvím,“ špitla Ema.
„Houby omluvit! A ještě k tomu ty, za svého blba!“
Ema překvapením otevřela ústa.
„Já ti řeknu co by to chtělo – pár výchovných!“
„To mám bít vlastního muže?“ pohoršila se. „A to mi radíš ty, zapřisáhlý nepřítel násilí?“ „Ale ty bys ho nebila, pouze mu dala pár výchovných, aby se vzpamatoval. Bít ho – to v žádném případě! Srovnat ho, vychovat. A pár výchovných zatím každému jen prospělo. Přemýšlej nad tím.“
A na kuráž jsem jí vnutila dvojitého Ferneta.
Za pár dní se Emin manžel objevil na poště znovu. Mlčky,trpělivě čekal, až přijde na řadu, pozdravil, poprosil, poděkoval…
Vždyť jsem to říkala – pár výchovných vždy pomůže, když někdo neví, jak se má chovat. Ať si říká kdo chce, co chce.

Příspěvek byl publikován v rubrice Glosy a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

one × 5 =