TANCOVÁNÍ S VOZÍČKÁŘKOU, ANEB MUŽI Z ČESKA A TI DRUZÍ

Jako zdravá jsem hodně tancovala, i závodně (tajně, aby o tom moji přísní rodiče raději moc nevěděli, protože se jednalo o tance diskotékové a zkoušela jsem i rokenrol – prostě neslušná divočina v tom čase, podle nich).
Když jsem dospěla a osamostatnila se, zůstala jsem na invalidním vozíku. Tenkrát ještě něco takového jako tance na vozíku nebyly. Taky byly všude schody a vozíčkář se stejně z domu ven většinou ani nedostal. A dnes, když dostat se z domu ven a někam si zajet, už takový problém není, mám zase pár let navíc na to, abych vymetala diskotéky a zábavy. Manžel je na elektrickém vozíku a to už není pro tance moc dobré. Zdraví muži se mnou tancovat nechtějí. Asi je odradí můj vozík. Tento problém ale neměli studenti ze Španělska, Srbska a Černohorska. Ti jak zjistili, že tanec s vozíčkářkou může být velice zajímavý, mohli se přetrhnout. Ani jednu skladbu jsem nezůstala u stolu. Škoda, že naše muže často odradí můj invalidní vozík.
Nezbývá mi totiž, než pokaždé čekat rok na ples APA (aplikovaných pohybových aktivit), kde potkám zahraniční studenty, kteří tento problém nemají, nebo přátele, pracovníky APA Centra, kteří si rádi trochu zařádí i s vozíčkářkou a ukážou tak ostatním, že se dovedeme bavit a může s námi být i legrace.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

16 − fifteen =